TO JE ALE NEMILÉ (Harmin paikka, 2006)
Maria Kilpi
Překlad: Otto Kauppinen
Žánr: hra v rodině
Obsazení: 2 ženy
Text Marie Kilpi vypráví pomocí minimalistického dialogu příběh o mezigeneračním odcizení mezi starou ženou a její mladou vnučkou. V roce 2007 byl text zvolen nejlepším novým dramatickým textem na festivalu Theatertreffen v Berlíně. Tématem textu je neschopnost komunikace a porozumění, ať už mezigenerační či mezilidské jako takové, a zároveň snaha člověka se s touto neschopností vyrovnat. Forma textu má blízko k absurdnímu dramatu. Často pracuje s opakováním, kdy se nějaká replika vrací a cyklí rozhovor, čímž odhaluje prázdnotu komunikace postav. Absence interpunkce a velkých písmen v replikách text formálně posouvá k volnému verši, který posiluje pocit vnitřní prázdnoty a vyčleněnosti situací z reality.
„Babička
když oni v předpovědi počasí říkali
že k večeru bude vítr sílit
a on fouká právě z jihozápadu
ono je to tam takové holé
takže když bude silně foukat nepodaří se nám vůbec
zapálit svíčky
Dívka
ony ty svíčky ale nejsou skoro vidět
dokud není tma
Babička
vůbec se necítím jako o vánocích“
Text se odehrává během Vánoc, které vnučka Laura tráví u svojí babičky. Jejich dialogy vypovídají konkrétně o tom, jak málo vnučka babičku navštěvuje a jak je babička ráda za společnost. Na Štědrý den se spolu vydávají na hřbitov, což je pro babičku důležitý rituál, ale vnučka s ní jde spíše ze slušnosti. O jejich vztahu vypovídá i fakt, že vnučka za Babičkou přijela primárně kvůli svému školnímu projektu, který se týká života ve Finsku za dob Babiččina mládí. Právě to je jediným předmětem hovoru, který, zdá se, vnučku zajímá. Jinak jde o výplňkové rozhovory, kterých se vnučka účastní spíš ze slušnosti. Babička se snaží mluvit o svém životě a věcech, které zajímají ji, ale k opravdové komunikaci mezi nimi téměř nedochází. Na metaforické rovině však jejich rozhovory sdělují mnohem více. Způsob, jakým spolu mladá a stará žena jednají a z jakých důvodů ustupují ze svých požadavků na trávení Štědrého dne, problematizuje lidské pohnutky a motivace k solidaritě. Když se vnučka snaží ráno vyplížit z domu, aby babičku neprobudila, a babička je přitom vzhůru a jen to nedává najevo, aby vnučku nevyrušila - přičemž slyšíme jejich vnitřní promluvy – jde o vrcholně dramatickou situaci. Odcizenost a odlišnost v myšlení, kvůli které si nejsou nikdy schopny plně porozumět, se také projevuje na začátku každé situace, kdy máme možnost nahlédnout do myšlenek obou žen: babička vždy rekapituluje počasí, vnučka čas. Střet jejich světů nastává, když babička ukazuje vnučce přes řeku svůj bývalý dům, který zůstal po druhé světové válce na ruské straně hranice. To je metaforou nepřístupnosti a nepochopení, které v současnosti mezi lidmi často panuje. I když jej někdy není možné překonat, solidarita jej zmírňuje.
Hra byla formou scénického čtení představena na festivalu Specific 2016.
Překlad hry získal 3. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2016.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.