Ochrana autorských děl, dejme tomu v začátku 20.století, se vyznačovala jednoduchostí z toho důvodu, že bylo poměrně zjistitelné, jak a v jakém množství je autorské dílo užíváno. Vydal-li nakladatel Karlovi Čapkovi knihu, bylo jasné v kolika výtiscích vyšla, že se prodává a maximálně půjčuje ve veřejných knihovnách. Natočil-li Martin Frič film, bylo poměrně nákladné vyrobit několik málo kopií filmu, které poté kolovaly po kinech a nic víc. Autoři obecně byli slušně honorováni i proto, že výdělky nakladatelů či výrobců filmu v sobě koneckonců sumarizovaly veškeré příjmy z užití děl těchto autorů. Průlom nastal v druhé polovině 20.století, kdy se poprvé objevily technologie, jež rozšířily druhy užití děl i mimo dosavadní nakladatele či výrobce, pokud zůstaneme jen u literatury a filmu. Objevila se televize a první kopírky. Na konci 20.století a na začátku 21.století nové technologie již zcela rozmetaly původní uspořádání a užívání autorských děl na padrtˇ. Chcete si okopírovat dílo slovesné nebo jeho část? Žádný problém. Můžete na kopírce, scannerem doma na počítač a ještě ho pošlete elektronickou sítí dál. Líbí se vám nějaký film? Stočíte si ho z televize na kazetu nebo si ho najdete na pirátských portálech a vypálíte na nosič. A na skoro nekonečnou řadu kopírování navazuje i neméně početná skupina užití. Ve výtahu v luxusním hotelu vás otravuje hudba, v restauraci křičí rádio, které přebíjí puštěná televize, na zájezdu do Chorvatska sledujete v autobuse poutavý film, v letadle si můžete vybrat hudbu nebo sledovat film, domů vám zavedou kabelovou televizi nebo si namontujete satelit…………A za všechno platíte. Ne ale autorům, nýbrž výrobcům kopírek či scannerů, počítačů, cestovním kancelářím, leteckým společnostem, kabelovým televizím, výrobcům satelitů a v neposlední řadě i hotelům, když se chcete ubytovat a také jet výtahem.
    Jelikož je právo vědou empirickou a nikoli exaktní, svým způsobem kopíruje to, co se v realitě odehrává. Proto též autorské právo reaguje na shora uvedený mišmaš užívání autorských děl a vytváří poměrně složité konstrukce, které na jedné straně mají ochránit práva autorů včetně jejich odměn, na druhé straně umožňují nejrůznějším subjektům za splnění určitých podmínek užívání autorských děl. V současnosti je totiž iluzorní, že by ten, kdo si v soukromí nahrává „Pupendo“ na videokazetu, vyjednával se všemi autory tohoto filmu o licenční smlouvě. Stejně tak je iluzorní, že by veškerá užití děl a svých „výrobků“ mapoval a zpoplatňoval producent filmu či nakladatel. Jelikož se však dle mého soudu správně vychází z toho, že vlastnictví nehmotných statků se musí chránit stejně jako vlastnictví hmotných, by? je to daleko složitější, měl by platit zprostředkovaně každý, kdo autorské dílo užívá vyjma těch případů, kdy společnost má tak eminentní zájem na bezplatném užití autorských děl, že použije tzv.institut bezúplatné zákonné licence (citace, katalogy, zpravodajství, školy, veřejné knihovny, atd.). Autorské odměny platí tedy i ten, kdo konzumuje autorské dílo v soukromí tak, že platí za videokazety, ze kterých by měl jít i poplatek autorům či platí kabelovým televizím, které by měly též odvádět autorské poplatky. Naopak ten, kdo dílo užívá, tedy zprostředkovává ho veřejnosti, jež ho konzumuje, neplatí již autorům sumárně, ale přímo a to prostřednictvím jejich sdružení, tedy kolektivně. Tak kabelové televize uhrazují autorské odměny, které vyinkasovaly od domácností či dovozci kazet platí autorské odměny z prodejů kazet. Problém pochopitelně spočívá v tom, kdo že je ta veřejnost a jak ji definovat. Inu není to zas tak složité. Je to každý mimo domácnosti, chcete-li rodinu či osoby společně žijící v domácnosti, či osoby spřátelené s rodinou. Pokud by tomu tak nebylo, celá konstrukce shora uvedená by neměla kloudného smyslu, jelikož mezi domácností a laicky pojímanou veřejností ( kupř.diskotéka, koncert nebo jiná větší sešlost) by existovala pořádná skulina. A právě do této mezery patří hotely a jejich pokoje vybavené rozhlasovými a televizními přijímači.
    Ti, kteří mají platit autorské odměny se pochopitelně brání. Jejich nejčastějším argumentem je to, že autor již dostal zaplaceno tehdy, když licencoval výrobce či nakladatele, který dílo vydal či vyrobil, tedy v rámci své činnosti zpřístupnil veřejnosti. Odpověď je jednoduchá. Autor licencuje pouze druh užití, který je předmětem činnosti výrobce či nakladatele, kupříkladu vysílání, nikoli jiné druhy užití. Proč by to dělal a proč by to výrobce či nakladatel platil, když nemůže inkasovat jiné uživatele, protože je prostě nezná nebo je objektivně nemůže dohledat. Tam, kde to možné je, licenci nakoupí ( kupř. producent filmu oprávnění pro kina a televizi), tam kde to možné není, nenakoupí a ani nemůže ( kupř. kopírovací zařízení, videokazety). Vedle tohoto faktu stojí ještě jeden, zcela prostinký. Kdo může tušit při zrodu autorského dílo, jak toto bude v budoucnu hojně užíváno? Myslím si, že nikdo.
    Proti silným komerčním klakám tak stojí v současné době v ČR tři občanská sdružení autorů, výkonných umělců a výrobců (ano, i těch se odměny týkají, jelikož se na jejich úkor obohacují jiní uživatelé), která autorské odměny inkasují. Je to velký nepoměr sil, tak jako v zahraničí a proto tato sdružení autorů chrání stát a to především zákonem, který musí být tak průhledný a jasný, aby tato sdružení měla vůbec proti komerčním subjektům šanci.
    Český stát autory v poslední době vskutku mnoho nechrání. Snaží se tak z celého systému autorského práva vyjmout vybavené hotelové pokoje. A již se ozývají první oprávněné reakce od ostatních, kteří jsou dále povinni platit. Proč zrovna oni a ne my?! Inu, protože hotely to s našimi zákonodárci umějí.
    Zúčastnil jsem se nesčetných jednání v poslanecké sněmovně a to především ve výborech, ale i v poslaneckých klubech. Obecným problémem poslanců je to, že problematice autorského práva nerozumí a mají pocit, že když jednou dostane autor zaplaceno, jsou jeho nároky již navždy vypořádány. Je také smutné, že poslanci vždy zastupují zájmy volebního okrsku, kde byli zvoleni a právě hotely jsou jednou z hybných sil toho kterého regionu.
    Co však znamená novela autorského zákona pro autory zastupované DILIA? Především ztrátu podstatné části inkasa z kolektivní správy. V roce 2003 inkasovala DILIA z hotelových pokojů 12,273.118,-Kč, v roce 2004 dokonce 18,194.916,-Kč. Doufáme, že se nám podaří získat tento druh odměn ještě za měsíc leden 2005, možná za únor 2005, podle toho, kdy novela autorského zákona vstoupí v platnost a účinnost (tj. datem jejího vydání ve Sbírce zákonů).
    Novela autorského zákona však neobsahuje jenom zproštění povinnosti hotelů platit autorské odměny. V jejích dalších ustanoveních se podstatně ztěžuje výběr autorských odměn a to především v oblasti tzv. “veřejných produkcí“, které zpoplatňuje OSA a Intergram. DILIA má ve svém rejstříku ohledně veřejných produkcí živé provozování děl dramatických, kde jde však o velká práva, jež vykonává agenturně, takže ji tato změna nezasáhne. Horší už je pro DILIA nové ustanovení o tom, k čemu všemu musí kolektivní správce přihlédnout, když uzavírá smlouvu, jež obsahuje autorské odměny. Zde se poslanci, kteří navrhli novelu AZ,  vskutku řídili českým pořekadlem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, tedy v jazyce právním- dostali do novely AZ řešení, které se ukáže být v praxi neproveditelné. Kolektivní správce má totiž dle novely AZ přihlédnout při stanovení výši odměny k tomu, zda k užití předmětu ochrany dochází při výkonu podnikání nebo jiné hospodářské činnosti, k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany , k charakteru a specifikům místa nebo regionu, ve kterém dochází k užití předmětu ochrany a k účelu, způsobu,  rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany. Tato nová kritéria jsou „smrtonosná“ především pro veřejné produkce, ale jistě se dotknou takových segmentů, jako je sjednávání odměn u kabelových televizí.
    V neposlední řadě ztěžuje výběr odměn v kolektivní správě i nové ustanovení, které říká, že pokud uživatel předmětu ochrany uzavírá smlouvu nejméně se třemi kolektivními správci, je uživatel nebo sdružení uživatelů oprávněno požadovat, aby příslušní kolektivní správci pověřili společného zástupce, který uzavře s uživatelem smlouvu jejich jménem.
    Domnívám se, že naštěstí shora uvedené se nevztahuje na smlouvy, které již byly uzavřeny  (tedy například na kabelové televize), Ty jsou již uzavřeny se všemi kabelovými televizemi, působícími v ČR.
    Jak z této bryndy ven? Pokusit se získat soudní rozhodnutí, že v případě užívání společných antén a rozvodem televizního signálu kabelem hotely do hotelových pokojů dochází k přenosu rozhlasového a televizního vysílání podle § 22 autorského zákona. Pokusit se prostřednictvím procesních mechanismů dostat celou novelu AZ před Ústavní soud ČR. Zažalovat u soudu dosavadní provozování rozhlasového a televizního vysílání s odkazem na „Směrnici o informační společnosti EU“, která jako výron komunitárního práva EU má dle Ústavy ČR přednost před vnitrostátní úpravou, pokud se s ní dostane do konfliktu. Působit na vládu a parlament ČR prostřednictvím rezolucí GESAC a pochopitelně též prostřednictvím Evropské komise, atd.atd. Prvního února se sejde komise odborníků, již svolala DILIA a projedná, které kroky by byly nejefektivnější a nejrychlejší.

Zkrátka, držme si palce.