Jana Mertinová
Působí už takřka půl století na překladatelském poli, bravurně zvládla širokou škálu specifických profesí - jako redaktorka, překladatelka náročné beletrie, autorka titulků a úpravkyně dialogů zahraničních filmů. Tyto jednotlivé specializace se v jejím podání skvěle doplňují, jak o tom svědčí rozmanitá ocenění. Její jazykovou doménou je ruština a angličtina.
Za překlad z ruštiny knihy Kůzle za dva groše Grigorije Kanoviče získala Jana Mertinová v rámci Ceny Josefa Jungmanna mimořádnou tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Z odborného hodnocení zdařilého překladu cituji: „Text od překladatele vyžaduje kromě řešení náročných reálií zvládnutí značné stylové mnohovrstevnatosti, počínaje živými dialogy kuriózních postav a konče vypjatým emocionálním výrazivem stupňovaným k zoufalství. Exoticky mravoličný materiál je v překladu přiblížen přirozenou češtinou s neobyčejně bohatým lexikálním výběrem.“
Tutéž mimořádnou tvůrčí odměnu Obce překladatelů získala o pár let později i za překlad z angličtiny knihy Dobrodružství Huckleberryho Finna s přihlédnutím k překladu Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina. V tomto novém překladu (cituji z odborného hodnocení) mistrovsky zvládla nelehký úkol překonat po celá desetiletí ustálenou českou verzi Františka Gela s využitím bohatého jazykového rejstříku zejména při překladu nářeční a černošské mluvy a při stylizaci projevu chlapeckého vypravěče.
V oblasti audiovize zpracovala několika set titulů. Roku 2008 získala Cenu Fites za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla a to za překlad a české dialogy filmu Společnost mrtvých básníků.
Dvakrát obdržela Zvláštní cenu Františka Filipovského za mimořádné dabingové zpracování díla, a to za české dialogy seriálu Impresionisté (2008), o dva roky později pak rovněž za české dialogy seriálu Mistr a Markétka.
Velkým redakčním počinem Jany Mertinové byla příprava dvojjazyčných vydání 34 Shakespearových her a svazku Sonetů pro nakladatelství Romeo v letech 1999 – 2019, k práci ji a Jana Zelenku přizval překladatel Jiří Josek.
Úspěchy Jany Mertinové jsou založeny především na mimořádném, úvodem již zmíněném citu pro přirozenou češtinu a neobyčejně bohatém rejstříku lexika. S tvůrčím přístupem a odpovědnou pečlivostí se vždy věnovala jak překladům vlastním, tak prostřednictvím redakční práce i překladům svých kolegů. A skvěle obstála.
Napsala: PhDr. Hana Linhartová
Jaroslava Šiktancová
Pečlivost v nakládání se slovem a úcta k českému jazyku jako nástroji poznávání a vyjadřování pravdy. Osobní ručení za obsažnost autorské i jevištní promluvy a za ukotvení tohoto obsahu v nezpochybnitelné, byť i zpochybňované hodnotové struktuře vyrůstající z židovských, křesťanských a antických základů evropské kultury a vzdělanosti.
To jsou základní rysy osobnosti Jaroslavy Šiktancové, české divadelní a rozhlasové režisérky, autorky, pedagožky AMU a příležitostné herečky. Vyškolena v pověstném spolku Literarium Jaroslavem Simonidem a na Lidové škole umění herečkou Jiřinou Stránskou byla přijata ke studiu režie na DAMU. Jako signatářka Charty 77 byla ze školy exemplárně vyloučena, živila se jako uklízečka či jako vychovatelka v Jedličkově ústavu, režii však studovala například jako oficiálně nepřiznaná asistentka režiséra Miroslava Macháčka při jeho legendární inscenaci Hamleta v Národním divadle.
V roce 1990 po rehabilitaci své studium na DAMU dokončila a začala zde působit jako pedagožka režie, herectví, později jako vedoucí ročníku. Na DAMU také úspěšně obhájila disertační práci a získala titulu Ph.D. Její disertace měla pro autorku příznačný název: Hledání způsobu výchovy herce v 21. století. V posledních několika letech pedagogicky působí na Katedře nonverbálního divadla na HAMU.
Vedle příležitostné spolupráce s Českým rozhlasem, kde se zabývala zejména pořady věnovanými poezii, uskutečnila v českých divadlech téměř sedmdesát režií, a to v divadlech pražských (Labyrint, Divadlo E. F. Buriana, Divadlo Pod Palmovkou, Divadlo na Vinohradech) i oblastních (Západočeské divadlo v Chebu, Slezské divadlo Opava, Moravské divadlo Olomouc) a na scénách divadelních učilišť. Osm let spolupracovala jako kmenová režisérka s divadlem Kašpar. Roku 2013 se svými absolvovavšími studenty založila divadelní spolek BodyVoiceBand, první jeho premiérou, inscenací Vojna se programově přihlásila k nejlepším tradicím „déčka“ E. F. Buriana, jehož tvůrčí odkaz poznala díky své učitelce J. Stránské. Tvorba tohoto souboru pokračuje už více než deset let s nepřehlédnutelnými uměleckými výsledky.
Jako zvolená členka dozorčí rady se v letech 2012 až 2016 podílela také na rozvoji a činnosti spolku DILIA.
Napsal: prof. Jan Vedral
EDGAR DUTKA
Edgar Dutka byl mým pedagogem na FAMU. Tykáme si a já si dovolím v tomto žoviálním tónu zůstat i dnes večer. Jako autor jeho laudatia bych měl hezky chronologicky srovnat data jeho životní pouti. Měl bych říct, že se narodil v roce 41 v anektovaném Rakousku. Měl bych připomenout, že vyrůstal na Břeclavsku a jeho matka vykazovala znaky nevšedního hrdinství, za které byla perzekuována, vězněna a po svém útěku na západ a pak ještě dál na západ až do Austrálie zanechala Edgarovi hustý kádrový škraloup. Měl bych asi připomenout, že tenhle flek na původu ho celý profesní život do jisté míry omezoval, ale snad i trochu chránil a motivoval.
Nebýt let strávených v dětském domově, nepřišla by na svět báječná kniha U útulku 5, kdyby nenavštívil na konci šedesátých letech svoji matku v Austrálii, nikdy bychom neprozkoumali tento kontinent očima psa, jak je to originálně a poutavě podáno v knize Slečno, ras přichází. Mohl bych také mluvit o tom, že díky tomuto rodinnému handicapu nenastoupil po skončení FAMU na Barrandově nebo v televizi jako jiní kolegové, ale v Krátkém filmu, který silou své osobnosti a talentu skoro dvacet let formoval jako dramaturg i autor scénářů. Stál u zrodu řady krátkých i celovečerních filmů, stal se hlasem, kterému naslouchali uznávaní tvůrci. Také bych mohl dlouze pohovořit o jeho schopnosti učit a naučit. Jako dlouholetý pedagog pražské FAMU po sobě zanechal celou řadu později úspěšných scenáristů a režisérů. Ale tohle všechno…tohle všechno, když dovolíte, vynechám.
Když jsem byl požádán, abych napsal něco o Edgarovi, hledal jsem jedno slovo, kterým bych ho obsáhl. Snad je to dokonce poučka z jeho vlastních hodin. Nakonec mi ho poradil on sám v rozhovoru, který poskytl před lety u příležitosti předávání cen za celoživotní dílo v rámci festivalu Anifest. Popisoval tam, jak kdysi natočili jeho scénář, který se jmenoval Sopka a dočista mu ho pokazili. Nepochopili totiž, že podstatou vulkánu je stoická lhostejnost, zatímco protichůdné emoce v čase vytvářejí jenom lidé.
A mně přišlo, že přesně takový stoický vulkán jsi ty. Edgar Dutka, kterého jsem poznal před dvaceti lety jako student, Edgar – rádce zmateného scenáristy, Edgar, kolega z dozorčí rady i autor báječných knih a filmů. Stále stejný a konzistentní. To jsou vzácné veličiny a ne každý je má ve svém portfoliu. Za nás všechny, které jsi oplodnil svou tvorbou nebo pedagogickou radou, ti Edgare srdečně děkuju a přeju hodně sil, do dalšího soptění…
Napsal: Marek Epstein