VÁCLAV (Vaslav, 2014)

Arthur Japin

Překlad: Veronika ter Harmsel Havlíková
Žánr: činohra
Obsazení: 3 muži, 3 ženy

Přichází Václav. Začíná se svlékat. Z jedné z bílých stěn se vysune vana plná vody, z níž stoupá pára.

ĎAGILEV: Není to obyčejné tělo. Dost malé. Ramenaté a svalnaté. Krk dlouhý a silný. Chodidla široká, nárty vysoko klenuté. Prsty zahnuté jako drápy dravce. Kotníky kulaté jako dělové koule a ta stehna… Ta stehna, to je něco neuvěřitelného! Jsou snad dvakrát širší než boky. Silné provazce svalstva a svazky šlach, které se při sebemenším pohybu posouvají přes a kolem sebe. A ty hýždě! Neuvěřitelné. Ty jsou spíš zvířecí než lidské. A tak se také pohybuje, pomalu, sebejistě.

Václav vleze do vany a pomalu se ponoří.

ĎAGILEV: Mezitím se kolem třepotají ruce, nervózně, zvědavě, netrpělivě, stejně jako ty černé oči, bdělé v té hranaté tatarské tváři. Ta nepřítomnost studu má v sobě něco zvířecího. Můj Nižinský, můj Václav.

Václav zmizí pod vodou.

Děj hry Václav se odehrává jednoho osudného dne po konci 1. světové války ve švýcarském Svatém Mořici. 19. ledna 1919 zorganizuje Romola Nižinská, manželka legendárního tanečníka Václava Nižinského, benefiční představení v horském hotelu. Její muž na něm má po letech konečně opět vystoupit. Sergej Ďagilev, baletní impresário světoznámého Ruského baletu a bývalý Václavův milenec, se vydává do Svatého Mořice v naději, že opět naváže vztah se svou životní láskou. Všichni mají od Václavova návratu na jeviště nejvyšší očekávání. „Bůh tance“ se však již více než o tanec zajímá o spásu lidstva a plíživě postupující šílenství propukne v plné síle právě během Nižinského posledního vystoupení. „A teď je koník unaven,“ pronese Václav na jevišti, aby následujících třicet let svého života strávil v ústavech pro choromyslné, aniž by ještě kdy promluvil.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.