KLINIKA (Kliniken, 1994)
Lars Norén
Překlad: Zbyněk Černík
Žánr: činohra
Obsazení: 7 mužů, 6 žen
MAUD: První, co jsem viděla, byla ta holka, která si úplně oholila hlavu, celou dobu nevydala ani hlásku, jenom civěla. To bys neřekla. Byla tam i Erika, ale ta byla úplně mimo, zdrogovaná, měla halucinace, ty má doteďka, dávali ji Trilafon. Vypadaly spíš jako zvířata než jako lidi. (Otevře si kabelku, najde jízdenku na metro.) Se zvířatama se každopádně dá mluvit.
SOFIE: Mně to tam připadalo lepší. Bylo to uzavřené… Nesměli jsme chodit ven.
MAUD: Zvířata se pořád rozcházejí a přežijou. Mně tam bylo tak zle, že mi bylo jedno, kde jsem. (Čte si text na jízdence.) Pokud první vlaky vyjíždějí v pět hodin, má někdo sedět u turniketu… To nikdy nesedí. (Pauza.) Ale třeba večer přijde. Tvůj táta… Třeba večer přijde. Jak se jmenuje?
SOFIE: Johan. (Pauza.) Johan.
MAUD: Třeba ho poznám, když budu vědět, jak se jmenuje… No jo.
SOFIE: Nechci se teď s nikým vidět, nemám na to.
MAUD: No jo, když je člověku takhle, tak nemá na nic.
SOFIE (po krátké pauze): Jenom se nás ptají, jak nám je.
Otevřené oddělení na psychiatrické klinice, tavící kotel pro lidi, kteří byli vyřazeni ze společnosti a kteří se do ní, zdá se, zrovna nehrnou zpátky. Martin byl úspěšný v reklamní branži, ale pak se dozvěděl, že je HIV pozitivní, opustila ho žena s dětmi a on se zhroutil. Sekretářka Maud trpí už několik let depresemi, které se stále zhoršují. Markus je schizofrenik a na klinice je už dlouho. Žadatel o azyl Mohammed byl v Bosně svědkem toho, jak mu Srbové zabili jeho rodinu. Skinhead Roger trpí výbuchy agrese a násilí. Anorektičce Sofii je 18 let, ale cítí se už hrozně stará. Přesto, že se pacienti pohybují v chráněném prostředí kliniky, vytvoří jakousi specifickou společnost se svou hierarchií a svými pravidly. I v této společnosti vládnou sobecké zájmy a frustrace a agrese se obrací na její nejslabší články.
Za hru Klinika obdržel Lars Norén v roce 1998 prestižní cenu Nordisk Dramatikerpris.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.