NOŽE KRÁJÍ VZDUCH (Veitset leikkaa ilman)

Jussi Moila

Překlad: Otto Kauppinen
Žánr: severská tragédie o čtyřech postavách
Obsazení: 3 muži, 1 žena (epizodní postavy, chór)

Moilův text Nože krájí vzduch přenáší postupy antické tragédie do současnosti. Text silně využívá postdramatických principů. Rámcuje jej přítomnost chóru, který na začátku a na konci zpívá píseň. Text je rozdělen do čtyř částí, každá z nich je věnována jiné postavě. Chór vede s každou z postav popořadě dialog o smyslu jejich života. Zároveň plní funkci scénické poznámky, které se postavy často odmítají podřizovat.

„Odehrává se pod Polárkou,
kde je mráz a láska ztracená, 
jezera zamrzlá a koutky úst rudé krví.“

První z postav je Muž, který se chvěl nad vlastním stínem. Leží v posteli a umírá. Cítí, že se blíží jeho poslední hodinka, ale stále není se svým životem vyrovnaný, má pocit, jako by měl ještě zažít něco důležitého. Hlavní postavou druhé části je Chlapec, který žil pod sněhem. Je to příběh mladého muže, spíše ještě chlapce, který nemá žádný životní cíl, a tedy ani žádné úspěchy; nijak nevyniká. Chór poukazuje na slabost chlapcovy vůle, jeho nevyrovnaný vnitřní život a závislost na názoru ostatních. Chór zpochybní chlapce jako dramatickou postavu a vznáší otázku, proč se o něm vůbec hraje. Třetí část je opět jakousi zpovědí mladého muže, tentokrát Chlapce, který hořel, aniž by cítil bolest. Chlapce přichází navštívit přátelé, jejichž nevyrovnanost a omezenost Chlapce znechutí. V poslední části nazvané Žena, která cítila vinu, je hlavní postavou jediná žena v textu. Chór konstatuje, že „pokud na svět nenahlížíme pouze povrchně, ale vnímáme ho jako časoprostor, zjistíme, že se skládá z řetězců, lidských řetězců. A každý článek těchto řetězců váže k tomu dalšímu ženské tělo.“ Dozvídáme se, že všechny předchozí postavy jsou členy její rodiny: umírající muž je otcem jejího manžela a oba chlapci jsou jejími syny.

Moila se snaží najít prvky tragédie v běžném životě dnešních lidí, jinak řečeno – hledá dnešního tragického hrdinu, se kterým by se divák mohl ztotožnit. Běžný obyvatel západního světa však dnes nebojuje ve válkách a neztrácí milované osoby násilnou smrtí jako v antice. Jeho tragédie je jinde, pohřbena hluboko v podvědomí a determinovaná moderním způsobem života. Sartrovsky řečeno, jeho tragédií „jsou ti druzí“ – tedy společnost. A to jak na individuální úrovni ve formě problematických mezilidských vztahů, tak na úrovni celospolečenské jako neschopnost najít svoje místo ve společnosti. Člověk nemůže stoprocentně naplnit představy ostatních, a proto je drásán noži ticha a osamocení a je schopen komunikovat pouze se svým svědomím. Člověk však druhé potřebuje, protože bez nich by nebylo lásky a ženy by neměly možnost vytvářet svými těly řetězce života, jak Moila metaforicky píše.

Hra byla formou scénického čtení představena na festivalu Specific 2016.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.