SHAPIRA (1972)

Karol Sidon

Obsazení: 6 mužů, 4 ženy

Shapira je bezpochyby nejznámějším a nejhranějším Sidonovým titulem. Kompozičně autor rozložil děj do dvou časoprostorově odlišných rovin: rámec tvoří příběh Miriam Harryové, která se bojí poznat pravdu o svém otci, protože nemůže unést představu, že mu celý život křivdila, zatímco vnitřní rovina je příběhem objevitele biblických rukopisů Mojžíše Shapiry, který za ně ale při prodeji žádá příliš mnoho a navíc má profesně pošramocenou pověst, takže nakonec je původnost svitků zpochybněna, což Shapiru dožene k sebevraždě. Přes propast času – první rovina se odehrává v roce 1883, druhá v roce 1947 – tak spolu ve hře diskutují „žalující“ osamělá spisovatelka, jíž otcova kauza pokazila život, a Shapira, který se má před dcerou zpětně obhájit. Revize rodinné kauzy, která se vlastně odehrává v Myriamině mysli a jíž vydatně napomůže sdělení mladého badatele, že pravost rukopisů již lze doložit srovnatelným nálezem, dojde smírného konce: Shapira uzná svoje fanfarónské jednání a Myriam přizná, že mu ublížila, když se k němu nehlásila.

Ačkoli se drama opírá o skutečné události, můžeme je číst především jako příběh o cestě k pravdě, která bývá neschůdná a někdy, aniž bychom to tušili, je ukryta přímo v nás samých. Vztah dcery a otce ve hře lze chápat také jako paralelu se Sidonem často zobrazovaným vztahem syna k rodičům. Současně se tu na okraji „subjektivního“ příběhu zračí i objektivní dějiny. Shapirovu rodinu totiž později rozmetá genocida a mytické rukopisy navěky zapadnou v muzejním depozitáři. Hra je tedy nejen kritikou toho, jak člověk zachází s vlastní historií, ale stává se i jakousi ironickou výtkou tomu, jak lidé nakládají s dějinnými dokumenty.

(Lenka Jungmannová)

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.