BYLA JSEM DOMA A ČEKALA, AŽ PŘIJDE DÉŠŤ (J’étais dans ma maison et j’attendais que la pluie vienne, 1994)

Jean-Luc Lagarce

Překlad: Kateřina Neveu
Žánr: činohra
Obsazení: 5 žen

STARŠÍ:
Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.
Tak jako vždy jsem pozorovala nebe, tak jako obvykle,
Pozorovala jsem nebe a taky krajinu, jak se pomalu svažuje a ubíhá pryč, a cestu, jak mizí v záhybu lesa, tam.

Pozorovala jsem krajinu, byl večer, pokaždé se na ni dívám večer, večer vždy zavadím pohledem o práh dveří a podívám se ven.
Byla jsem doma, stála jsem jako obvykle, tak jako vždycky, aspoň si to myslím,
Vše bylo jako obvykle, stála jsem a čekala, až přijde déšť, až začne padat na krajinu, na pole a na lesy, až nás ukonejší.

Čekala jsem.

Nečekala jsem snad celý svůj život?

(Hlavou mi znovu prolétla myšlenka: Nečekala jsem snad celý svůj život? A bylo mi z toho do smíchu. Z toho, jak jsem tam stála.)

Druhá část tzv. lagarceovské trilogie (Jenom konec světa, Byla jsem doma…, Daleká země). Podobně jako v „Konci světa“ se i zde ztracený syn vrací domů poté, co z něj před mnoha lety po hádce s otcem odešel. Syn se vrací a tři generace žen (babička, matka a tři sestry), které na něj po celou dobu jeho nepřítomnosti čekaly, se zaradují, vzplane v nich naděje, že možná nečekaly nadarmo. Doufají, že s ním konečně budou moci promluvit, že jim bude opět patřit, že pochopí, proč odešel a proč se celou dobu neozýval. Syn však hned po příchodu domů upadne vyčerpáním do hlubokého spánku a v ženách tím probudí dlouho skrývané frustrace z promarněného života, které se začnou drát na povrch. Poetická hra o hledání pochopení života, sebe i druhých, o hledání správného slova a přesného významu, hra, z níž čiší jemná ironie Čechovových děl.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.