WIELOPOLE, WIELOPOLE

Tadeusz Kantor

Překlad: Irena Lexová
Žánr: performance o pěti částech
Obsazení: 8-12 mužů, 5 žen

Text divadelní hry, postrádající pevnou dramatickou kompozici a který autor nazývá partiturou, rozeznívá příběh v malém zapadlém haličském městečku Wielopole Skrzyńské, které ještě před první světovou válkou, jako mnoho jiných haličských městeček, tzv. štetlů, bylo dvoukulturní. Mísil se zde katolicismus s kulturou jidiš. Odjakživa tu žili vedle sebe Poláci a Židé. V příběhu hry – performance rozehrává autor svůj osobní, rodinný příběh s postavami svých rodičů, tet a strýců, s katolickými i židovskými svátky, který doplňuje příběhem polských vojáků z doby první světové války a to vše – životní peripetie rodiny i frontové události válečné doby, tvořící celý děj hry, je „vtěsnáno“ do tzv. dětského pokoje, který není pojat jako konvenční optimistická literární manýra, ale jako laboratoř vzpomínek – paměti na události ze soukromí i historicko-politické. Celý děj v onom pokoji opatřeném strohou realistickou dekorací - lůžkem, skříní, oknem, dveřmi a podle potřeby rozestupující se zadní stěnou – je částečně inspirován Uniłowského prózou (Společný pokoj, vykreslující nekompromisní obraz autorovy literární generace) i díly dramatiků S. I. Witkiewicze a W. Gombrowicze. Velmi důležité je zde i zastoupení hudební složky – opakované použití pochodové písně Šedá pěchota (z první světové války, která po r. 1918 na počátku existence státu krátce sehrála i funkci národní hymny).

Tadeusz Kantor (1915 – 1990), malíř, scénograf a divadelní režisér, spoluzakladatel krakovské scény Teatr Cricot 2 (1956 – 1999), jehož inscenace se opíraly o díla zmíněných již polských dramatiků a také malíře B. Schulze. V jedné z jeho posledních vývojových experimentálních etap – „divadla smrti“ vznikla právě dnes už kultovní autorská inscenace  Wielopole, Wielopole, v níž hráli živí herci a jejich přesné kopie – manekýni, které autor a zároveň režisér, částečně vystupující na scéně i jako herec či „dirigent“, používal (a nejen v této inscenaci) jako postavy rovnocenné postavám hereckým. Inscenace Wielopole, Wielopole, která vznikla v roce 1980 ve Florencii ve spolupráci s divadlem Teatro Toscano (rekruty v ní hráli také italští herci) a která se stala alegorií Evropy roztrhávané dvěma osudovými překážkami – chutí žít klidný život a tíživou osudovou zkázou, byla v roce 1984 zfilmována polskou televizí.   

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.