VŠICHNI SVATÍ
Iva Klestilová
Obsazení: 4 muži, 5 žen
Hra je dedikována Arnoštu Goldflamovi a je také zřetelně ovlivněna jeho poetikou. Drama rodiny, uzavřené v bytě, rámuje na jedné straně odraz života „venku“ (vystřelování dobrovolníků na Měsíc) a jednak život Strážných andělů, kteří jsou možná lidštější než lidé, a neobratně, místy až neochotně doprovázejí své chráněnce Dceru a Syna. Otec-tyran, který si uzurpuje právo jediný vycházet z bytu „za prací“, rodinu ovládá. Pasivní Matka je zcela apatická a poslušná jeho příkazů, jemně je naznačeno i sexuální ponižování. V konfliktu s Dcerou, která se pokouší dostat „ven“, je odhalena podstata problému: „Dcera: Něco bys mohla říct, ne?/ Matka: A co mám říct?/ Dcera: To je jedno. Jenom něco řekni. Třeba řekni, na co myslíš, nebo o čem sníš... / Matka: Já o tom nepřemýšlím.“ Konflikt končí tím, že Matka zabrání Dceři opustit místnost se slovy: „Ty si myslíš, že tě tam něco čeká? Nic. Rozumíš? Nic tě tam nečeká. Prázdno. Stačí, že tam musí Otec. A podívej, co z něj je. Copak to nevidíte? (Matka dojde ke dveřím a s roztaženýma rukama zabraňuje Dceři, aby odešla.)“ Dcera opouští místnost jediným možným způsobem – skokem z okna. Ten ovšem ještě nekončí smrtí, Strážný anděl napoprvé situaci zvládne. Po určité době přichází Dcera na návštěvu. Už jako sebejistá, emancipovaná, taková, jaká chtěla být. A možná už nahlédla míru toho „nic“, o kterém mluvila její Matka. Sedí u rodinného stolu, kouří doutníky a nic nepociťuje. Poté, co se lstí zbaví svého Strážného anděla, opět skáče z okna a tentokrát se jí podaří osvobodit se smrtí. „Zvedá se ze židle a jde k oknu. Otvírá ho a vyhlíží ven. Je ticho. Stoupá si do okna a prudce vyskakuje ven. Ticho trvá. Vlastně se nic nestalo. Vlastně nic. Nic.“ Když Dceru vidíme potřetí – přišla, už mrtvá, navštívit Syna, který má narozeniny – je šťastná. Smrti si vysloveně užívá, není ničím svázána, ničím omezována, dělá si konečně, co chce. Půdorys hry Všichni svatí, v sobě skrývá jistě i řadu dalších témat, ale právě osud Dcery a její konflikt s Matkou jsou pro další tvorbu Ivy Klestilové signifikantní. Její ženy (většinou nenesou konkrétní jméno) řeší, do jaké míry se mají podvolit osudu, přijmout roli „ženy“, do jaké míry zachovávat ženskou pasivitu, anebo zda se mají osvobodit a jak. (Lenka Havlíková)
Hra se v roce 1998 dostala do finále dramatické soutěže Nadace Alfréda Radoka.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.