STÍSNĚNI (STÍSNĚNÁ 22)

Iva Klestilová

Obsazení: 6 mužů, 4 ženy

Ve hře Stísněni, kterou uvedlo Národní divadlo pod názvem Stísněná 22, se Iva Klestilová rozhodla opustit omezení daná zkoumáním vnitřního světa ženy a svoji hrdinku zkonfrontovat se společností. Na schodišti domu nacházíme ženu, která se na malou chvíli zastavila, ustrnula v okamžiku, který od ní vyžaduje rozhodnutí, aby se raději ponořila do světa svých vnitřních představ. Hlavní postavou hry ale tentokrát není tato žena, nýbrž dům, na jehož schodišti se nachází. Odposlouchané útržky hovorů se ženě skládají do mikropříběhů těch, kteří zde žijí, a ona tak nahlíží vlastní situaci z úhlů, k nimž ji tyto příběhy dovedou. Žena, sedící na schodech, řeší de facto banální životní situaci – neví, není si jistá, zda se dál chce scházet s Mužem, zda touží po tom, aby se jejich vztah nějakým způsobem dál vyvíjel. Pro Muže je její chování, její nečinnost, nepochopitelná. Věci jsou z jeho pohledu daleko jednodušší: „Když chceme být spolu / Jsme nahoře / Úplně jednoduchá logika / Když nechceme, jsme na schodech.“ Žena je tu ovšem „propojena“ s ostatními ženskými postavami, přičemž každá z nich zobrazuje určitou etapu života ženy. Přízrak Těhotné ženy, která kdysi v obavě z těžkého porodu vběhla pod auto jednomu z obyvatel domu, přináší otázku mateřství. Oproti tomu Starší žena představuje konečnou fázi, předobraz toho, jak všechny dopadneme. Uvězněny v manželství, které už nikam nemůže vést, budoucnost neexistuje a minulost je zapomenuta. Mezi postavami Těhotné ženy a Starší ženy se rozevírají pomyslné nůžky pro postavu ženy, o těchto věcech se ona ve skutečnosti rozhoduje. Její momentální milenec nemá vlastně s jejím rozhodováním mnoho společného, jejich vztah definuje žena pouze slovy: „Není to nepříjemné.“

Ve hře Stísněni se autorka poprvé pokouší postihnout také svět mužů. I mužské postavy se ve hře propojují a zachycují obecný vývoj mužského života. Od Muže, který nechápe rozhodování ženy a vztah vzdává, přes manžela Starší ženy, který je stejnou obětí dlouholetého stereotypu jako ona a který uniká do svého světa. Objevuje se zde také milenecká homosexuální dvojice – jako regulérní protiváha vztahu Muže a Ženy. Závěr hry je hořkým způsobem katarzní. Přichází Dáma a Pán. Dáma je zřejmě bývalou majitelkou domu a přišla sem zemřít. Pán nemá sílu ani moc ji zadržet, je jen odháněn a bezmocně přihlíží sebevraždě – která je de facto sebe-uskutečněním. Dáma vzpomíná na bývalý lesk domu: „Leštěný mramor… / Tady… / Všude… Byl… / Leštěný mramor / Každé dveře měly… kožené polstrování… / Dole stál livrejovaný vrátný… / Zdravil…“ Tato nádhera, tento život, který měl řád, je podle slov Dámy záležitostí minulého století: „Vaše století mě minulo.“ Takový je vzkaz hry, ne my, ale celé naše století je v nepořádku.

                                                                                                                                                 (Lenka Havlíková)

Hra získala v roce 2001 2. cenu v dramatické soutěži Nadace Alfréda Radoka.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.