AŤ SMÍCH  DÁL ZŮSTÁVÁ S TOUTO KRAJINOU (OBVESELOVAČI) (2023)

Jiří Just

Žánr: komedie
Obsazení: 3 muži

Dvojice postarších pánů je na slavnostním večeru vyznamenána za celoživotní zásluhy a mistrovství v oboru živé zábavy a občanskou statečnost v době normalizace. Oba "mistři zábavy" spolu však už dlouho nevystupují. Hugo v současné zábavě nachází asi tolik vtipu jako v zábavné pyrotechnice a o tom, co považuje za směšné, se snaží psát. Svého parťáka Čendu, usilujícího i nyní na trhu zábavy uspět, má za tajtrdlíka. Cena, kterou dostali je jako dvojici opět zviditelní. A když při závěrečné děkovačce místo tradičního chvalozpěvu na partnera se navzájem shazují, odmění to publikum, coby originální přístup, vděčným potleskem. Na následujícím rautu, z něhož Hugo prchl, pak Čenda kuje železo, dokud je žhavé, a zanedlouho je Hugo postaven před hotovou věc: televize s nimi natočí medailonek s ukázkami jejich „tvorby“; ty ale v žádném archivu nejsou – pro normalizační masmedia neexistovali ani oni. Takže je budou muset, s patřičným komentářem, znovu předvést. To Hugo okamžitě odmítne: jednalo se o něm bez něj a proti jeho vůli. Teprve když Čenda prohlásí, že si najde jiného partnera, ješitnost Hugovi nedovolí přiznat uraženost a s předstíranou úlevou na konec poznamená, „že by se měl možná na jejich první zkoušku zastavit, samozřejmě výhradně jen jako případný poradce“. Takže teď oba ve zkušebně na náhradníka (jeho jméno Čenda utajil) čekají. To Huga jen utvrzuje, že šlo pouze o Čendovu fintu, jak ho sem dostat a tím čekáním na „Kokota“ se výborně baví. Jen do chvíle, kdy se „záskok“ nečekaně objeví. Teď se zas zaskočeností Huga baví oni. Než se ukáže, že ten třetí je Čendův do všeho zasvěcený Pianista. Zkouška může začít... 

Podle Čendova návrhu scénáře půjde o jakýsi průřez jejich „tvorby“ od let  učednických v šedesátkách, k absurdistánu pookupační normalizace, jejíž hovadismy volaly po zparodizování doslovných citací a ironií, s nimiž úspěšně kráčeli od zákazu k zákazu ku svému vrcholu, který se však nekonal: Hugo emigroval. Deset let víceméně ilegálního vystupování, potýkání se s cenzurou, ale hlavně pocit marnosti: řehtající se a tleskající diváci byli ochotni, kdykoli by  bylo třeba, vyměnit  svůj „odboj“ toho večera za klid na práci pro rodinu. Pro komického talenta Čendu, který publikum k životu potřeboval, bylo toto období naopak po čistě profesionální stránce svým způsobem krásné: vytvářeli ostrůvky „pozitivní deviace“, přerůstající v stále houstnoucí síť souostroví, která způsobovala režimu trhlinky. Nebýt emigrace Huga mohli se i oni podílet na jeho sesunu víc. Byla to zrada na něm i „národu“. Až do sametu Čenda už jen paběrkoval. Jako polovina antisocialistické dvojice byl k občasnému vystupování připouštěn jen za cenu ústupků režimu, a tak po vítězném listopadu byl coby „stará struktůra“ podezírán dokonce z kolaborace. Tentokrát záchrana přichází z emigrace: Hugo nadšený svobodou, v níž už nedoufal, se vrátil a hned inicioval restart jejich dvojice. A byl to zase on, kdo pochopil, že vedle  bavičských rychlokvašek okouzlených západní zábavou nemají šanci; jejich doba i humor minuly. A tak nechá Čendu na holičkách podruhé: chce už jen psát. V Německu se stal renomovaným autorem vtipných textů. S podporou liberálů dosud solidárních s okupovanými Čechoslováky, z nichž každého považovali za humoristického experta a především díky nezištné pomoci německé bohemistky, kterou během studijního pobytu v Praze jejich výstupy nadchly, prorazil; od malých kabaretů  až do televizí.

To vše se vyjasňuje z jejich komentářů a sporů během zkoušky. Hugo si  uvědomuje, že ačkoliv humor, který dělali, spoluvytvářela doba, nemohl na tu dobu právě proto nějaký vliv nemít. Hádali se zbytečně. Oběma šlo (a jde) o totéž: o velkou a očistnou srandu, aby smích „dál zůstával s touto krajinou“...  Jen jeden k tomu potřeboval jeviště – a  druhý psací stůl.          

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.