Kaloč, Zdeněk (Česká republika)
*(1938) - †(2020)
Nad tichým odchodem Zdeňka Kaloče
(10. 12. 1938 – 26. 3. 2020)
Zdeněk Kaloč se narodil v Ostravě, mládí prožil ve Frýdku-Místku, v Praze vystudoval režii na DAMU (považoval se za žáka Alfréda Radoka), ale téměř celý svůj umělecký život zasvětil Brnu. Nejprve získal angažmá v Divadle Julia Fučíka na Výstavišti a po nedlouhém působení v Divadle Bratří Mrštíků se stal od poloviny šedesátých let kmenovým režisérem Mahenovy činohry, která pod vedením Miloše Hynšta a s nově nastoupivším dramaturgem Ludvíkem Kunderou směřovala k završení své jedinečné éry. Po boku režisérů Miloše Hynšta a Aloise Hajdy se brzy prosadil jako další výrazná osobnost této scény, a to s velkým smyslem pro přiznanou a fantazijně hravou jevištní poetiku.
Kaločovy inscenace v Mahence však ve svém jevištním podobenství zároveň ostře reflektovaly tragickou situaci po vstupu okupačních vojsk v roce 1968. Ať už to byly Euripidovy a Sartrovy Trójanky, Ionescův Nosorožec nebo Puškinův Boris Godunov, který byl v roce 1970 po několika úspěšných reprízách direktivně stažen z repertoáru. Jako nejmladší z režisérského tria však přečkal Zdeněk Kaloč personální čistky a v normalizačním bezčasí nalezl oporu v klasické ruské dramatice a literatuře, které vždy považoval za duchovní základ moderní evropské kultury a protiklad tupého velmocenského barbarství. Našel cestu k autorovi, jehož Mahenova činohra před lety programově odmítala: Inscenace her Platonov, Racek a Ivanov od A. P. Čechova, založené na mnohovrstevnatém režijním výkladu a propracovaných hereckých výkonech, patřily k tomu nejlepšímu, co bylo k vidění na českých scénách 70. a 80. let. Průlomová byla i jeho vlastní dramatizace Idiota, založená na neiluzivním inscenačním principu; zahájila celou sérii Kaločových jevištních adaptací Dostojevského. Po roce 1990 to byli Běsi, Bratři Karamazovi, Zločin a trest (dramatizace A. a J. Vostrých), Hráč. S Dostojevským si rozuměl jako málokdo. Z porevolučních inscenací uveďme ještě alespoň Claudelovy hry Zvěstování panně Marii a Saténový střevíček, Gazdinu robu, Molièrova Misantropa, Werflův Kozlí zpěv, Hamleta v novém překladu Jiřího Joska… a mohli bychom pokračovat mnoha dalšími pozoruhodnými tituly z Mahenovy činohry, ale i z Divadla na Vinohradech, pražského Národního, z Plzně, Ostravy atd.
Překvapivě dlouho trvalo, než Zdeňka Kaloče objevila brněnská opera. Leoše Janáčka považoval za svého krajana, choval k němu pokorný obdiv a složil poctu třemi skvělými inscenacemi: Z mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa. Byl taky úspěšný dramatik. Jeho hra Mejdan na písku se hojně uváděla v zahraničí; stejně jako Holátka nebo V zajetí něžné chiméry ji však nejdřív prověřil na mateřské scéně.
Pan režisér by se zlobil, kdybychom jeho medailonek neozdobili jmény herců, kterých si vždy vážil a cenil především. Bylo jich víc než hodně - ale jak nikoho nevynechat? Jana Hlaváčková, Igor Bareš, Josef Karlík, Jaroslav Dufek, Helena Kružíková, Libuše Šafránková, Zdeněk Dvořák, Miroslav Etzler, Magda Kirchnerová, Ladislav Lakomý, Ivana Valešová, Jan Zvoník, Dagmar Havlová, Simona Stašová, Marta Kubišová….atd. atd. Odpusťte, ale tady se vskutku nelze dobrat spravedlivého konce.
Miroslav Plešák
foto: Archiv NDB