Kohout, Pavel (Česká republika)
Pavel Kohout
narozen 20.7. 1928 v Praze
Po maturitě studoval na Karlově univerzitě v Praze evropské literatury. Zároveň pracoval jako redaktor v mládežnickém vysílání českého rozhlasu. V roce 1948 se stal komentátorem zvláštního vysílače MEVRO, který byl zřízen u příležitosti mezinárodní rozhlasové výstavy v Praze. Od poloviny roku 1949 byl Pavel Kohout rok asistentem československého kulturního atašé v SSSR, v letech 1951 - 1952 šéfredaktorem týdeníku DIKOBRAZ a během vojenské prezenční služby 1952 - 1955 reportérem a autorem armádního kulturního časopisu ČESKOSLOVENSKÝ VOJÁK. Následoval rok v kulturní redakci nově založené Československé televize. Od r. 1956 působil jako spisovatel a režisér na volné noze, především pro Vinohradské divadlo v Praze.
Už v mládí se Pavel Kohout politicky angažoval a jeho ranné verše vyjadřují naivní optimismus většiny Čechů a Slováků v poválečné době. Vynesly mu brzkou slávu a později tomu odpovídající prudkou kritiku.
Zprvu se pokoušel o různé literární žánry, ale nakonec se prosadil jeho dramatický talent zaměřený na mezilidské a společenské konflikty. Byl jedním z prvních komunistických intelektuálů, kteří se odklonili od stalinismu dřív, než byl oficiálně odsouzen, což Kohoutovi přineslo první výtky ze strany moci. Za svou kritickou analýzu Československého svazu mládeže byl zbaven funkce v jeho předsednictvu. Veřejnou aktivitu vyvíjel nadále převážně ve Svazu čs.spisovatelů.
První divadelní hry mu přinesly brzy opět velkou popularitu. Stal se nejhranějším českým autorem, a to nejen ve své vlasti. Na sklonku padesátých let vedl seznam nejvíce uváděných zahraničních autorů v SSSR a NDR. Počátkem 60.let se množily premiéry jeho her v západní Evropě, Asii, Africe, v Severní a Jižní Americe. Při volbě témat sahal Pavel Kohout často a rád k cizím předlohám. Vytvářel přitom pevnou součást své dramatické tvorby, v níž se charakteristicky snoubila věrnost původnímu autorovi se svébytností pohledu i scénického ztvárnění. V průběhu "Pražského jara" v roce 1968, v němž vyvrcholilo úsilí o "socialismus s lidskou tváří", byl Pavel Kohout předsedou stranické organizace českých spisovatelů a v této funkci též autorem Prohlášení před schůzkou čs. a sovětské reprezentace, které v červenci 1968 podepsalo na dva milióny občanů. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ze strany vyloučen a postižen zákazem publikování, cestování, uvádění svých her a práce vůbec. Jeho díla zmizela ze státních knihoven a byla ničena. Denunciace, diskriminace, zatýkání, výslechy, výhrůžky, a další šikanování - byl například násilně vystěhován z pražského bytu - cílily k jedinému: přimět ho k odchodu z Československa, což striktně odmítal. Nadále mohly jeho knihy vycházet pouze v cizině a jeho hry mohly být hrány v cizích jazycích. Česky kolovala jeho díla v samizdatech, převážně ve známé edici PETLICE.
Deset let se aktivně podílel na všech občanských iniciativách a byl jedním z iniciátorů i autorů světoznámé Charty 77, jejímž ideálům zůstal věren.
V roce 1978 mu byla udělena Velká rakouská státní cena pro evropskou literaturu. Na pozvání rakouské vlády a se svolením československých úřadů mohl cenu ve Vídni osobně převzít a navíc obdržel povolení pracovat rok jako autor a režisér Burgtheatru.
V říjnu 1979 zabránily československé pohraniční orgány Jeleně a Pavlu Kohoutovým v cestě zpátky do Prahy. Násilím byli oba dva vráceni do Rakouska a dodatečně jim bylo odňato československé státní občanství. Krátce nato přijali Jelena a Pavel Kohoutovi občanství rakouské, které jim bylo nabídnuto.
Kohoutovi učinili pak centrem svého působení Vídeň. Po listopadu 1989 byli českou vládou pozváni k návratu, bylo jim vráceno české občanství a od té doby žijí střídavě ve Vídni a v Praze. Chronologicky seřazený výběr Kohoutových her: Taková láska (1957), Cesta kolem světa za osmdesát dní (1961), Válka s mloky (1963), Josef Švejk (1963), August August, august (1967), Aksál (1968), Válka ve třetím poschodí (1970), Don Juan a jeho sluha (1970), Ubohý vrah (1973), Pech pod střechou (1974), Požár v suterénu (1974), Ruleta (1975), Amerika (1978), Play Macbeth (1978), Král Colas Kolikátý (1978), Atest (1979), Marie zápasí s anděly (1981), Marast (1982), Malý August (1982), Cyrano! (1982), Hráč a jeho štěstí (1983), Velká hra na Javora (1984), Noční můra (1984), Vzpomínka na Biskaj (1985), Safari (1986), Pat (1987), Ecce Constantia! (1988), Malá krevní msta (1989), Nuly (1998), Eros (2003), Bolero (2003).
Už v mládí se Pavel Kohout politicky angažoval a jeho ranné verše vyjadřují naivní optimismus většiny Čechů a Slováků v poválečné době. Vynesly mu brzkou slávu a později tomu odpovídající prudkou kritiku.
Zprvu se pokoušel o různé literární žánry, ale nakonec se prosadil jeho dramatický talent zaměřený na mezilidské a společenské konflikty. Byl jedním z prvních komunistických intelektuálů, kteří se odklonili od stalinismu dřív, než byl oficiálně odsouzen, což Kohoutovi přineslo první výtky ze strany moci. Za svou kritickou analýzu Československého svazu mládeže byl zbaven funkce v jeho předsednictvu. Veřejnou aktivitu vyvíjel nadále převážně ve Svazu čs.spisovatelů.
První divadelní hry mu přinesly brzy opět velkou popularitu. Stal se nejhranějším českým autorem, a to nejen ve své vlasti. Na sklonku padesátých let vedl seznam nejvíce uváděných zahraničních autorů v SSSR a NDR. Počátkem 60.let se množily premiéry jeho her v západní Evropě, Asii, Africe, v Severní a Jižní Americe. Při volbě témat sahal Pavel Kohout často a rád k cizím předlohám. Vytvářel přitom pevnou součást své dramatické tvorby, v níž se charakteristicky snoubila věrnost původnímu autorovi se svébytností pohledu i scénického ztvárnění. V průběhu "Pražského jara" v roce 1968, v němž vyvrcholilo úsilí o "socialismus s lidskou tváří", byl Pavel Kohout předsedou stranické organizace českých spisovatelů a v této funkci též autorem Prohlášení před schůzkou čs. a sovětské reprezentace, které v červenci 1968 podepsalo na dva milióny občanů. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ze strany vyloučen a postižen zákazem publikování, cestování, uvádění svých her a práce vůbec. Jeho díla zmizela ze státních knihoven a byla ničena. Denunciace, diskriminace, zatýkání, výslechy, výhrůžky, a další šikanování - byl například násilně vystěhován z pražského bytu - cílily k jedinému: přimět ho k odchodu z Československa, což striktně odmítal. Nadále mohly jeho knihy vycházet pouze v cizině a jeho hry mohly být hrány v cizích jazycích. Česky kolovala jeho díla v samizdatech, převážně ve známé edici PETLICE.
Deset let se aktivně podílel na všech občanských iniciativách a byl jedním z iniciátorů i autorů světoznámé Charty 77, jejímž ideálům zůstal věren.
V roce 1978 mu byla udělena Velká rakouská státní cena pro evropskou literaturu. Na pozvání rakouské vlády a se svolením československých úřadů mohl cenu ve Vídni osobně převzít a navíc obdržel povolení pracovat rok jako autor a režisér Burgtheatru.
V říjnu 1979 zabránily československé pohraniční orgány Jeleně a Pavlu Kohoutovým v cestě zpátky do Prahy. Násilím byli oba dva vráceni do Rakouska a dodatečně jim bylo odňato československé státní občanství. Krátce nato přijali Jelena a Pavel Kohoutovi občanství rakouské, které jim bylo nabídnuto.
Kohoutovi učinili pak centrem svého působení Vídeň. Po listopadu 1989 byli českou vládou pozváni k návratu, bylo jim vráceno české občanství a od té doby žijí střídavě ve Vídni a v Praze. Chronologicky seřazený výběr Kohoutových her: Taková láska (1957), Cesta kolem světa za osmdesát dní (1961), Válka s mloky (1963), Josef Švejk (1963), August August, august (1967), Aksál (1968), Válka ve třetím poschodí (1970), Don Juan a jeho sluha (1970), Ubohý vrah (1973), Pech pod střechou (1974), Požár v suterénu (1974), Ruleta (1975), Amerika (1978), Play Macbeth (1978), Král Colas Kolikátý (1978), Atest (1979), Marie zápasí s anděly (1981), Marast (1982), Malý August (1982), Cyrano! (1982), Hráč a jeho štěstí (1983), Velká hra na Javora (1984), Noční můra (1984), Vzpomínka na Biskaj (1985), Safari (1986), Pat (1987), Ecce Constantia! (1988), Malá krevní msta (1989), Nuly (1998), Eros (2003), Bolero (2003).