CRAVATE CLUB (Cravate club, 2000)

Fabrice Roger-Lacan

Překlad: Petr Christov
Žánr: činohra
Obsazení: 2 muži
Dekorace: kancelář (ateliér)

Autor je vnukem psychoanalytika Jacquesa Lacana. Věnuje se převážně filmu, jako scénárista se podílel na několika celovečerních filmech, v roce 1997 sám natočil krátkometrážní film Qui va pino va sano. Pracuje též jako scénárista pro televizi.     

Cravate club je jeho první divadelní hrou. Premiéru měla v pařížském Théâtre de la Gaîté-Montparnasse v režii Isabelle Nanty, kterou české publikum zná především z její herecké role hypochondrické prodavačky ve filmu Jeana-Pierra Jeuneta Amélie z Montmartru. V hlavních rolích inscenace se představil oblíbený (a talentovaný) herec Charles Berling (Bernard) a dlouholetý autorův přítel Édouard Baer (Adrien), jenž za svůj výkon obdržel prestižní divadelní cenu Molière 2001 v kategorii Mužský objev roku.     

Cravate club je dialogem dvou čtyřicátníků ve třech částech, jehož hlavními tématy jsou vztahy (partnerské, přátelské, pracovní, společenské), otázky lži a podivného, nezřídka falešného, odkrývání pravdy. Příběh se odehrává v kanceláři architektů – Adrien a Bernard jsou čtyřicátníci, dlouholetí přátelé a společníci s rozdílnými osudy. Bernard slaví narozeniny, Adrien se mu však – chtě nechtě – svěří, že na plánovanou oslavu přijít nemůže. Má prý pravidelnou večeři ve svém „klubu“, která se koná vždy první čtvrtek v měsíci. Klub je obestřen tajemstvím, ve vztahu obou mužů však zapůsobí jako rozbuška, která odhalí mnohé problémy a dlouhodobě nevyřčené obtíže. Precizně vystavěný dialog nepostrádá humor a pozvolna odkrývá životní situace obou mužů. A kolem se stále vznáší podivný, nicméně úsměvný přízrak smrti. Komorní situace neúprosného a vpravdě vynuceného odhalování pravdy připomíná hru Nathalie Sarrautové Pour un oui et pour un non.

        Text nabízí dvě výrazné herecké příležitosti pro muže středního věku.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.