PETR A KAPITÁN (Pedro y el Capitán, 1979)

Mario Benedetti

Překlad: Lenka Sovová
Žánr: činohra
Obsazení: 2 muži

Drama představuje v tvorbě slavného uruguayského spisovatele Maria Benedettiho menšinový žánr, ovšem ani v něm nepřestává být levicovým umělcem a kousavým kritikem pravicové diktatury, která jeho zemi ovládala v 70. a 80. letech. Hra „Petr a kapitán“ se k politickým poměrům v jeho vlasti přímo vztahuje. Vystupují v ní dva muži – vyšetřující a vězeň – a je členěna do čtyř aktů, které jsou jakýmisi přestávkami, chvilkovým příměřím či poločasy, ve kterých „hodný“ vyšetřovatel přijímá zadrženého, který byl předtím brutálně mučen, a předpokládá se, tudíž že jako následek toho bude mít sníženou schopnost obrany. 
    První část je monologem Kapitána, který mlčícímu Petrovi zahalenému v kapuci jen tak mimochodem vypočítává celou škálu možných mučení, aby ho přiměl mluvit: „Říkám ti to, aby sis udělal představu o místě a nepřeháněl to se svými právy, jestli nechceš, abych to přehnal se svými povinnostmi.“ Když mu v druhé části kapuci strhne, Petr konečně promluví, protože je si dobře vědom účinku slov, která "mají tvář". Zdánlivě předem prohraný souboj nabere nečekaný spád. Petr vyvádí Kapitána z míry svými osobními otázkami i neoblomností, s níž říká své „Ne!“. Společně s tím, jak se z Petra stále více stává troska a během tělesného trýznění a elektrických šoků z něj zbývají již jen cáry lidského těla, rostou Kapitánovy sympatie vůči němu i jeho analogický rozklad. Nejprve si rozepíná uniformu, poté odkládá vázanku, dokonce začne Petrovi vykat a nakonec ho začne ošetřovat. Role se obracejí. Petr svými promluvami donutí Kapitána uvědomit si, že jeho oběť nejenže má smysl, ale že Kapitánův vlastní život je založen na nebezpečné lži. Kdyby o metodách jeho práce věděla jeho rodina, okamžitě a navždy by ho zavrhla. Hra končí Kapitánovou poníženou prosbou o záchranu: „Neprosím vás tady o údaje, které zachrání režim, ale které zachrání mě… abych před dětmi a ženou nevypadal jako neužitečný sadista, ale aspoň jako výkonný honicí pes…“ Petrova odpověď zní samozřejmě: „Ne!“
    „Je to dlouhý rozhovor mezi mučeným vězněm a vyšetřovatelem, ve kterém není mučení přítomno samo o sobě, ale jako veliký stín, který se klene nad celým dialogem a do nějž se mísí také osobní životy obou zúčastněných. Definoval bych hru jako dramatické pátrání v psychologii mučitele,“ řekl o své hře sám autor.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.