UCHO

Lenka Procházková

Obsazení: 2 muži, 1 žena

     Hra vznikla zpracováním stejnojmenného filmového scénáře Jana Procházky. Dialogy jsou (až na výjimky) autentické dle předlohy, děj začíná ve chvíli, kdy se funkcionář Ludvík s manželkou Annou vrátili z recepce a zjišťují, že v domě nejde proud. Tápají ve tmě, hledají baterku a svíčky, někde v patře spí jejich syn. Anna popíjí a pořád mluví. Její podráždění, že si Ludvík neuvědomuje, že mají desáté výročí svatby, evokuje běžnou manželskou krizi, ale Ludvík (náměstek ministra) má této noci zcela jiné starosti. Zamyká se v koupelně, pálí úřední papíry, pozoruje oknem vedlejší funkcionářskou vilu, kde se kupodivu svítí. Sleduje muže sedící v autě před jejich brankou a stále zavírá dveře do haly, kde je odposlech. Anna je na přítomnost Ucha zvyklá a některé její drzé a provokativní repliky jsou určeny přímo jemu. Ludvík mluví v hale tak, jak chce být „slyšen“ a hodnocen. V jeho jednání dominuje strach z předpokládaného zatčení. Snaží se zachránit hlasitým překrucováním faktů. Jeho zbabělost vede ke střetu s Annou. V průběhu hádky a pak i rvačky je už zřejmé, kdo z těch dvou má ještě přirozené reakce a city. Náhodné objevení Ucha i v kuchyni oba semkne a zažene je do koupelny. Jediného bezpečného prostoru. Ale pak zazní zvonek.
     Tato část je oproti filmové předloze pojata úsporněji a v důsledku i výhružněji. Místo tlupy „opilých“ soudruhů (operativců) přichází jen mladý Muž ve společenském obleku. Přináší Anně kytici zapomenutou po recepci v autě. Zdeptaný Ludvík pookřeje, vnímá to jako zvrat k lepšímu a přičinlivě Muže hostí, zatímco Anna zůstává ostražitá. Její pohrdání manželem po odchodu nočního návštěvníka kulminuje. Ale zvraty strašidelné noci ještě nekončí. Objev „čerstvě“ namontovaného Ucha v koupelně Ludvíka zdecimuje. Pokouší se o sebevraždu, ale už ani na to nemá dost síly. Anniny emotivní reakce ukazují, že její láska k bezmocnému (a bezcharakternímu) manželovi je citem, který zůstává a který vede k jednání. Zatímco Ludvík ještě i teď opakuje Uchu, že je nevinný, Anna jedná prakticky. Vaří kávu, balí Ludvíkovi prádlo a svačinu, chystá mu oblečení, stará se o osud syna. A pak nad ránem naposledy zazní zvonek, ale místo zatýkajícího komanda je to telefon. Ludvík se od (nejvyššího) soudruha dovídá, že byl jmenován ministrem, na místo toho zatčeného kolegy. Užaslá Anna to nechápe.
„Přece tě nemůžou jmenovat ministrem… Ucho teď přece ví, že tu Zprávu jsi psal ty…“
„To je právě to,“ odpoví bezvýrazně Ludvík. „Teď už můžou.“
„Ludvo, já mám strach. Ludvo, já se bojím!“
„Bojíme se všichni.“
     Hra o postrašených strašidlech evokuje dobu politických procesů v padesátých letech minulého století. Charaktery postav jsou však nadčasové.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.