VIŠŇOVÝ SMRAD

Pavel Trtílek

Obsazení: 6 mužů, 4 ženy

Jaký by byl osud postav z Višňového sadu dnes? Grotesknější, cyničtější a bezvýchodnější, plný zoufalství a strachu. Strachu ze sebe? Snad…
            Jepichodov si namlouvá Duňašu. Varja si svůj vztek zatrpkle vylévá na Duňaši. Věčně opilý Piščik se snaží uspíšit množstvím požívaného alkoholu svůj odchod ze světa. Z Ameriky se vrací Raněvská s mladým „ruským Američanem" Jašou, který si namluví Duňašu i Varju, ač s žádnou z nich nemá vážné úmysly.
            Spadaných višní je plný sad, nikdo o ně nemá zájem. Naplňují vzduch hnilobných puchem linoucím se celými pozemky statku, dům je plný starých višňových zavařenin – višně jsou metaforickým dědictvím minulosti. Dědictvím nechtěným a obtížným. Je lepší ho nevidět, necítit…
            Pozemky v okolí statku skupuje Děriganov pro jakousi nadnárodní společnost. Raněvská přijela prodat sad a získat tak peníze na dalších pět let bezstarostného života v Americe. Co bude potom? O to přece nejde. Ještě dalších pět let šťastného života! Do děje vstupuje Jaroslavská babička, tvrdící o sobě, že je poslední žijící ze Tří sester, a odhaluje, že to všechno je vlastně jen pietní hra na Čechova, byť důmyslně zorganizovaná. Hra vrcholí všeobecnou destrukcí – postavy společně sledují v přímém přenosu velkolepý úspěch ruské vojenské vědy: výbuch nejsilnější bomby všech dob. Její výbuch smete z povrchu zemského vše živé i neživé, takže Lopachin už ani nestihne otevřít šampaňské… 

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.