BEZE SVĚTLA (Kein Licht, 2011)

Elfriede Jelinek

Překlad: Zuzana Augustová
Žánr: činohra
Obsazení: 2 postavy

„Něco se zásadně změnilo… Něco, co člověk vytvořil, se nezvratně obrátilo proti němu, a světlo, které dřív svítilo na něj, teď modravě vyzařují kosti v jeho těle“.

          Svůj nejnovější, relativně krátký divadelní text Kein Licht (cca 40 stran) napsala Elfriede Jelinek v přímé souvislosti s letošní havárií jaderné elektrárny Fukušima a vlnou Tsunami v Japonsku. Hra měla premiéru 29. 9. 2011 v divadle Schauspiel Köln. Lze ji řadit k dílům E. Jelinek o lidské hybris a technice, která katastrofálně vítězí nad člověkem. V dramatickém světě této hry nahrazuje selhávající technika antické fátum.  Dění se odehrává v prázdném prostoru, který připomíná chronotop a situaci Beckettova Konce hry. Dvě postavy A a B, první a druhý houslista nepřítomného orchestru, provozují hudbu a hovoří o tom, ale nic nevidí a neslyší ani tóny, které se snaží vyluzovat. Jejich neslyšnou hru nahrazuje Jelinek svou „jazykovou partiturou“. Postavy jsou zahleděny do vlastního umění, bez ohledu na okolní katastrofu. Vadí jim pouze ohlušující ticho, které nastoupilo na místo zvuků, nebo různý hluk, „vytí, řev, sténání a pláč“, jež vnímají jen jako rušivý element, který možná přehlušuje jejich hru, „do níž tolik investovaly, aniž by něco vyprodukovaly. Přesto hrají dál – jako loutky, za jejichž nitky tahá někdo jiný. Proměna v automaty rozkládá jakékoliv sociální vazby. Empatie zmizela, umění ztratilo sdělitelnost. To připravilo cestu pro vnitřní i vnější chlad lidí, anestézii lidských srdcí a rozumu“. Tichu, mlčení čelí Jelinek svým textem. Zaznívají v něm přízračně výkřiky zamlčených současných a budoucích obětí.

    Tisk nazval text E. Jelinek „grandiózním Rekviem“ či „pronikavou a neúprosnou bachovskou fugou, jejíž melodie vypovídají o smutku, zoufalství, výsměchu a tichém bláznovství, jež je odpovědí na hlučnou brutalitu dějin.“
 

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.