NEMOC ANEB MODERNÍ ŽENY (Krankheit oder Moderne Frauen, 1987)

Elfriede Jelinek

Překlad: Zuzana Augustová
Žánr: činohra
Obsazení: 3 muži, 3 ženy, několik žen v hezkých šatech, pět osob na kolečkových bruslích a dva dobře vycvičení lovečtí psi

          Hra jedné z nejslavnějších současných rakouských spisovatelek měla premiéru v divadle Schauspiel Bonn 12.února 1987. Jelinek je radikální ve svém pojetí divadla a dramatu. Nechce vytvářet realistické postavy, psychologicky motivovat jejich jednání, nechce budovat ani reálnou dramatickou situaci. Těžiště jejích dramat je v jazyce, který je vyšinutý z běžných gramatických a významových vazeb. Zvláštní dramatická řeč autorky pak přesouvá každodenní i brutální fyzické motivy, které jsou rozehrávány v předmětné realitě her, směrem k výrazné nadsázce a hyperbole. E.Jelinek pracuje i s různými jazykovými klišé, s celými slovními bloky, které využívá v groteskním kontextu.
Hra Nemoc aneb moderní ženy "zpracovává" tradiční téma střetu mužského a ženského principu. Činí tak vypjatě drastickým, černě groteskním, a přitom navýsost komickým způsobem. V jejím krutém černém humoru ovšem zní tragický tón.

          Hlavní hrdinkou je básnířka Emily (hra je v jednotlivých motivech inspirována osobností a dílem Emily Bronteové), která pracuje jako zdravotní sestra u gynekologa a zubaře Dr. Heidkliffa. Nedosti na tom, že je Emily zároveň básnířkou i zdravotní sestrou, ač sama lesbické orientace, je zasnoubena s Dr. Heidkliffem, Emily je ke všemu také upírka. V upírku přemění také Carmillu, ženu, která v ordinaci jejího šéfa zemře při porodu šestého dítěte. Dále sdílejí společný osud, mimo jiné usmrtí Carmiliny děti, aby se z nich v poslední scéně stalo monstrum: tvor, připomínající srostlá siamská dvojčata. Autorka paroduje muže, jejich myšlenková klišé, jejich vidění sebe sama i tzv. tradiční (mužské) představy o ženské a mužské roli. Její obraz žen je ale hlubší a krutější sondou. U mužů jako by předváděla v nadsázce a karikatuře jen jejich povrch - nic jiného než povrch jim ale také nepřiznává. Zatímco všechno, co je spjaté se ženami a jejich snahou po osamostatnění, s jejich touhou určovat svobodně svůj život, je pro ni zároveň jaksi prokleté, od základu nemocné a zatížené už a´priori vnitřní vinou a současně vrozenou ženskou amorálností. Uniknout ženskému údělu lze jen za cenu tragického vybočení z hlubšího řádu života. Muži a jejich směšnost jako by v tom hráli pramalou roli.

  Text v elektronické podobě je k dispozici V DILIA.