HUMANISTI (Die Humanisten, 1976)

Ernst Jandl

Překlad: Zuzana Augustová
Žánr: činohra
Obsazení: 3 muži, 2 ženy

„Považuji ´humanisty´ za variantu Konce hry: nic dalšího už po nich nepřijde. Kdo je humanista jako ti dva, toho nelze změnit, zůstane takový až do smrti, a že takový zůstane, je nutné ukázat tím, že se ukáže jeho cesta až ke smrti." Takto se Ernst Jandl sám zařadil do beckettovského kontextu.

Ale kdo vlastně Jandlovi humanisti jsou? Kapacity, umělec a vědec, veličiny oficiální kultury a vzdělanosti. A především jsou to představitelé právě těch evropských, či chceme-li rakouských duchovních hodnot a tzv. krásného umění, které za nacismu naprosto zklamaly. Odtud Jandlův odpor vůči tradičním formám a žánrům a jeho celoživotní věrnost experimentu. Jandlovy krátké pregnantní básnické a dramatické útvary nenapodobují realisticky svět kolem, ale jako by si novou, vlastní realitu, vlastní způsob bytí, samy vytvářely. Pokud jde o parodii a satiru, Jandl ji vtěluje opět především do formy. Realita se totiž, představená v určité jazykové stylizaci, touto stylizací paroduje sama.

„Humanisti, jak je zde tomuto pojmu třeba rozumět, jsou předvojem i zadním vojem každého totalitního systému. Jsou strážci věčných hodnot v chaotických mezidobích demokracie, pluralismu, liberality. Okamžik, kdy se zadní voj změní v průkopníky nelze předpovědět, lze mu však předejít." (E. Jandl: přednáška Otvírání a zavírání úst. 4. Humanisti)

Realistické a „tradiční" umění mělo být jedním z pilířů poválečné obnovy Rakouska a jeho národní identity. Oficiální doktrínou bylo navázat na bohatou rakouskou kulturní tradici, kterou jen na chvíli umlčely „sny jednoho šílence". Ideály „vysoké kultury" však v sobě, nezbaveny falešného mýtu o Rakousku jako oběti války, nesly nutně prvky latentního fašismu a xenofobie. Takovou kulturu si pak Jandl bere na mušku. Arogantní přístup k „slabším" či menšinovým skupinám společnosti nachází svůj absurdní obraz například v „humanistickém" přístupu k ženám: ženská postava, těhotná a v neforemných šatech, má huhlat svůj text s otevřenými ústy jako při rozštěpu patra. Tak ji totiž vidí mužské figury: jako obtížný hmyz, který se jim naštěstí brzy podaří zahnat, když se předtím dostatečně morálně rozhořčili.

Jandlovy společenské postoje, projevující se v jazykové i tematické rovině, jsou naprosto zřejmé, ale zároveň zbavené ideologičnosti. „Autor, tedy já, by... nikdy nemohl vyslovit to, co nechává říkat postavy. Promlouvá však zabarvením řečeného, specifickou stylizací řeči, a tímto způsobem říká, co říci chce." Krásná a jednoduchá inverze, kdy Jandl nechá své dva velikány, pilíře vědy a kultury, promlouvat pokleslou „hotentotštinou" (inspirovanou tzv. „Gastarbeiterdeutsch"), a to v kultuře, která se pyšní svým jazykem a literaturou, která je založena na umění slov, odhaluje mnohem více než kritické analýzy nebo politické pamflety. A navíc je to provokativní a zábavné.

Českou premiéru hry uvedlo v režii Jana Nebeského Pražské komorní divadlo 22. ledna 2007 v Divadle Komedie.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.