POPELKA (Cendrillon)

Joël Pommerat

Překlad: Kateřina Kykalová
Žánr: činohra
Obsazení: 6 mužů, 7 žen (variabilní)

Ve své moderní adaptaci klasické pohádky o Popelce dává Pommerat odpověď na otázku, jak je možné, že si mladičká dívenka nechá nelidské zacházení macechy a nevlastních sester líbit. Popelnice, jak jí sestry říkají, se cítí zodpovědná za smrt matky a má pocit, že si své neštěstí zaslouží. V moderním proskleném domě se proměňuje v uklízečku a v každodenní dřině si vyloženě libuje, což hraničí až s patologickým sebemrskačstvím. K víle, která se jí více či méně úspěšně snaží pomoci, se chová nadmíru apaticky, protože si podle svého mínění žádný večírek nezaslouží. Víla tak není důležitá z hlediska kouzel, která ostatně odmítá používat, neboť je znuděná nesmrtelným životem a riziko kouzelnických triků je pro ni oproti skutečné magii o mnoho zábavnější. Z hlediska příběhu je pro Popelku spíše terapeutkou, jež ji jednoduše vytáhne z deprese, a dětské publikum tato postava baví svými komickými výstupy a obhroublým jazykem. Pommerat si vtipně pohrává i s dalšími klasickými motivy, když např. nechává prince darovat Popelce svou botu. Popelka i princ jsou zde dětskými hrdiny, víla je ztroskotaná existence, macecha trpí přehnaným sebevědomím a pocitem věčného mládí, otec se před jejími rozkazy schovává k Popelce do sklepa, kde tajně kouří, a král prostě jen rád pořádá večírky. Hra k dětem promlouvá o moci slov a ukazuje, co může způsobit drobné nedorozumění, pomáhá jim vyrovnat se se smrtí rodiče a sourozeneckou žárlivostí. Rodičům zase přináší poselství, jak důležité je s dětmi mluvit na rovinu a říkat jim pravdu.

Překlad hry získal čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2017.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.