„Už jsem to říkal několikrát a pořád si za tím stojím. Kdybych nebyl takovej nešika, tak bys prostě jen prošla kolem, ne? Takže to vlastně byla šťastná náhoda. Takovej dokonale promyšlenej a geniálně provedenej, romantickej plán.“

Idylické soužití však doznává trhlin, když je Arthurovi diagnostikována Alzheimerova choroba. Pár si odmítá připustit, že by je nemoc mohla rozdělit, jenže ubránit Arthurovo já před jejími rozkladnými silami je čím dál těžší. Seagerova dramatická prvotina Paměť lásky diváky velmi sugestivně provede sedmi stádii demence tak, jak je klasifikuje Asociace pro Alzheimerovu chorobu. Chřadnutí paměti a jeho důsledky přitom zobrazuje jak z úhlu pohledu pacienta, tak pečující osoby.

„Arthur se rád koupe. Myslím, že mu dělá dobře voda. A ten klid. Někdy mu pomáhám se umýt nebo mu připomenu, že už má vylézt ven. A minulé úterý, nebo… pondělí, nevím, to je jedno, byl zrovna ve vaně, já seděla na okraji a něco jsem mu zpívala. No, broukala jsem, zpívala, pískala, byla to taková příšerná směsice zvuků. Zpívala jsem mu naši oblíbenou písničku, to má strašně rád. Díky tomu si občas vzpomenu, že je to pořád můj manžel.“

K co nejpřesnějšímu a nejautentičtějšímu vyjádření toho, čím si lidé stižení touto chorobou a jejich blízcí musí procházet, autor používá tři různé roviny narace. Základním prostorem je rovina vypravěče, která Arthurovi s Jane umožňuje z odstupu vyprávět svůj příběh. V jejím rámci se mohou obracet přímo k divákům a komentovat zobrazené vzpomínky, objasňovat své pocity a motivace. 

V rovině vzpomínek dochází k přehrání zásadních okamžiků jejich vztahu „tady a teď“. V této rovině existuje čtvrtá stěna. Pokud se postavy chtějí ke scénám vzpomínek nějak vyjádřit, musí se vrátit do roviny vypravěče. Rovina demence divákům umožňuje nahlédnout, co se Arthurovi v souvislosti se zhoršující se Alzheimerovou chorobou odehrává v hlavě. Jsou to nepříjemné, čím dál zmatenější stavy, kdy se Arthur přestává chovat racionálně a reagovat na Jane.

Jako refrén se celou hrou vine píseň Fly Me To The Moon, kterou proslavil Frank Sinatra. Původně se jmenovala In Other Words, a právě tak se herec Matthew Seager rozhodl pojmenovat svou prvotinu. K tvorbě ho inspirovala zkušenost z pečovatelského domu Berkeley Court, kde vedl desetitýdenní workshop založený na principu smyslové aktivizace.

„Připravili jsme pro klienty, kteří trpěli demencí, různá cvičení a zjišťovali, zda tato cvičení dokážou stimulovat jejich paměť a celkově přispět k jejich duševní pohodě. Na konci každého workshopu jsme klientům pouštěli hudbu. Díky tomu jsme všichni zažili něco neuvěřitelně dojemného, co mně osobně v mnoha ohledech změnilo život. Klienti, kteří předtím zdánlivě nevnímali okolní svět, byli rozrušení a nedokázali s námi komunikovat, se při poslechu hudby zvedli a začali zpívat text písně, kterou si pamatovali z dětství či z mládí. V důsledku toho měli pak často skvělou náladu, dokázali si věci lépe zapamatovat a také lépe komunikovat. Byl to nádherný, ale zároveň srdceryvný zážitek, který ve mně ještě dlouho rezonoval, a měl jsem pocit, že o něm musím vyprávět dalším lidem. Právě o to jsme se pokusili ve hře Paměť lásky,“ píše Matthew Seager v předmluvě ke knižnímu vydání textu.

Toto dojemné komorní drama zkoumá vliv Alzheimerovy choroby na ty nejintimnější vztahy i překvapivý vliv hudby na naše životy. Hra „plná lidskosti, vroucí empatie, ale také zdrcujícího smutku“ (The Stage) nabízí vynikající hereckou příležitost pro dvě charismatické herecké osobnosti. Arthur s Jane v rámci příběhu postupně zestárnou o padesát let a autor vede herce k tomu, aby časové posuny naznačovali proměnou fyzického projevu. Věkové kritérium obsazení je tedy velmi volné.

Světová premiéra hry se konala v roce 2017 v londýnském Hope Theatre v režii Paula Brothersona. Arthura hrál sám autor, Jane ztvárnila herečka Celeste Dodwell. Francouzská adaptace získala v roce 2023 hned čtyři ceny Les Molières.

Do češtiny Paměť lásky přeložila Barbora Fremlová v rámci DILIA překladatelské dílny Jiřího Joska. Česká verze byla poprvé uvedena 10. prosince 2024 v Divadle VILA Štvanice formou scénického čtení spolu s dalšími dvěma překlady vzniklými v rámci projektu. Komponovaný večer v koprodukci Divadla LETÍ režírovala Daniela Samsonová, dramaturgem byl David Košťák, role Arthura a Jane ztvárnili Jakub Tvrdík s Petrou Bučkovou.

Jaký to byl pocit vidět a slyšet svůj překlad ožít na jevišti? „Scénické čtení pro mě bylo krásným završením dílny. Byla jsem úplně okouzlená,“ popisuje Fremlová. „Myslím, že se ukázka ze hry celkově moc povedla. Z inscenačního řešení jsem byla úplně nadšená, jak z hlediska obsazení a hereckých výkonů, tak kostýmů či režie. Přiznám se, že když jsem hru překládala, představovala jsem si postavy v podání spíše starších herců, ale díky scénickému čtení jsem zjistila, že Paměť lásky dobře funguje i v podání herců mladších,“ dodává.

A v čem ji překladatelská dílna studijně a profesně obohatila? „Dílna mě utvrdila v tom, že překlad divadelní hry je něco, co mě moc baví a čemu bych se v budoucnu chtěla věnovat. Díky dílně jsem také poznala spoustu skvělých kolegů,“ odpovídá překladatelka.

Překlad máme v DILIA k dispozici. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.