Já ten sicflajš mám holt jenom někdy
V lednu uplynulo pět let od úmrtí Josefa Škvoreckého. Jak se v Kanadě vzpomínalo? Autorská díla Josefa Škvoreckého jsou v Čechách stále populární, nakladatelství Leda vydalo znovu román Zbabělci a další slavné tituly vyšly elektronicky v nakladatelství Books and Cards. Vycházejí také v zahraničí nové reedice děl?
Tady se vzpomínalo skromně, žádný pathos, který Josef neměl rád. Ani já. Přátelé mě vzali na hřbitov, který jsem pro nás zvolila, protože je v naší oblíbené čtvrti. Krajanský tisk si také zavzpomínal. Torontský Nový domov a Satellite, evropský Polygon. Nové reedice knižně ještě vycházejí, třebaže už řídčeji. Bassaxofon, Prima sezóna, Vybrané povídky, Mirákl. V Srbsku, Polsku, tam má pořád dobrý ohlas Inženýr lidských duší. V Itálii ho právě čtou v rozhlase na několik pokračování a mnoho věcí vychází elektronicky. Inu, je to levnější.
Práce ve vámi založeném nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kde jste tituly vedla od dodání rukopisu až do konečného stadia vydání, byla určitě vyčerpávající a znamenala do jisté míry zřeknutí se vlastní tvorby. Bylo vám to někdy líto, nebo vás práce s cizími tituly a jejich úspěch dostatečně naplňoval?
Práce v nakladatelství mě dokonale pohltila. Nikdy v životě jsem nedělala nic raději a důsledněji. To, že jsem svoje psaní pověsila na hřebíček, který se sice párkrát utrhl, mě moc nemrzelo. Víte, já jsem na psaní poměrně líná, jenom někdy dokážu to, co mi moje kamarádka, slovenská spisovatelka Jaroslava Blažková často klade na srdce – že román se musí vysedět zadkem. Já ten sicflajš mám holt jenom někdy. Pro nakladatelství jsem ale nelitovala ani minuty. To je ten paradox.
V roce 1990 vám i vašemu manželovi udělil prezident Václav Havel Řád bílého lva, který paradoxně bývá udělován pouze cizím státním příslušníkům. Zaslouženě, protože málokdo udělal pro českou zemi a literaturu více než vy dva. Co to pro vás znamenalo, jak na událost a i konkrétně na pana prezidenta Havla vzpomínáte?
Ten Lvíček je trochu hořkosladká záležitost. Především musím ale říct, že jsem nějaké vyznamenání vůbec neočekávala. Ráno Josef prostě řekl, že jsme pozváni na Hrad, na setkání s panem prezidentem. Tak jsme šli a čekali a najednou proti nám stojí Václav Havel a za ním dva páni, jeden z nich mi uváže kolem krku dlouhou stužku, na ní Bílý lvíček a pan Václav mi tiskne ruku a směje se. Pak dostal stužku kolem krku Josef a pan prezident povídá: „Omlouvám se, ještě jsme nestačili vyrobit lvy s korunkou na hlavě, tak jsme tu pěticípou hvězdu aspoň upilovali.“ To bylo to sladké. Po návratu do Kanady jsem to ale pěkně slízla od některých krajanů. Spíš od těch, které naše knihy nezajímaly a moc toho v exilu, kromě řečnění, pro vlast neudělali.
Na pana prezidenta vzpomínám ráda. Sešli jsme se s ním několikrát při našich návštěvách Prahy a taky byl u nás v nakladatelství, když zavítal do Toronta. To bylo víceméně oficiální. Neoficiálně jsme se sešli jen jednou my sami v Ottavě, kam jsme za ním přijeli z Toronta. V úplně normální hospodě.
Sledujete současnou českou literární tvorbu? Máte svého oblíbeného spisovatele? Jaká kniha vás v poslední době zaujala?
Ano, snažím se. Čtu hodně knihy, které se tu buď dají objednat anebo mi je někdo pošle z domova. A taky čtu o knihách, které vycházejí, kritiky a recenze v brněnském Hostu, někdy něco vzácně najdu na internetu. V poslední době mě zaujalo pár, podle mého, vynikajících knih.
Skvělá Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně a Vyhnání Gerty Schnirch. Z novějších pak Jiří Hájíček, toho mám ráda, četla jsem od něj skoro všechno. Poslední román se jmenuje Dešťová hůl. Pak mě zaujala snad trochu přehlížená Romana Křenková Peřiny a chléb. Chtělo to jen pečlivější redakci, podle mého. Líbil se mi román Michala Přibáně Všechno je jen dvakrát. Náročný na jedno přečtení. Taky jsem ho přečetla dvakrát. Moc ráda čtu non-fiction. Rozhovory s Karlem Hvížďalou nebo kniha Alice Horáčkové Beatnická femme fatale, to je silná četba.
Milá paní Chaloupková, to snad stačí.
Moc Vás zdravím
Zdena Škvorecká
Zdena Salivarová (21.10. 1933)
V nakladatelství Sixty-Eight Publishers publikovala i vlastní tvorbu, ale především vykonávala většinu technických a redakčních prací. Je autorkou povídkového triptychu Pánská jízda (1968), konflikt s ideologickým režimem je ústředním tématem románu Honzlová (1972, Toronto, 1990, Praha) i novely Nebe, peklo ráj (1976, Toronto, 1991, Praha). Román v dopisech Hnůj země (1194, Toronto, Praha) s postavou nakladatelky s autobiografickými rysy je výpovědí o několika generacích českého exilu. Oba manželé jsou autory knihy Samožerbuch (1977, Toronto, 1991, Praha) o historii nakladatelství a detektivky Krátké setkání s vraždou (1999). Je též překladatelkou z francouzštiny.
Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů, Praha: Libri, 2000.