Vážený pane Kohoute, dnes slavíte významné životní jubileum, ke kterému vám za celou agenturu DILIA srdečně gratulujeme! Jak dlouho vás DILIA vlastně zastupuje?
Pokud nejsem váš nejstarší klient, jsem jím možná nejdéle - měl jsem první premiéry v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a v Ústředním divadle československé armády na Vinohradech v roce 1950. V padesátých letech zastupovala DILIA mé hry v celém Československu, počátkem šedesátých už v celé východní Evropě a v půli šedesátek pověřila ochranou mých prav v celém západním světě západoněmecké nakladatelství Bärenreiter.
Když v roce 1969 po sovětské invazi začala „padat klec“, prodloužil váš tehdejší ředitel Josef Kalaš světová práva zakazovaných autorů bez časového limitu. Učinil nás tak právně nezakázatelnými a zaplatil to vlastní existencí: byl na hodinu propuštěn a brzy nato poměrně mladý zemřel. Zasloužil by si u vás pamětní desku!
Jménem DILIA nás pak dvacet let zkoušel na Západě zakázat váš smutně proslulý JUDr. Pechold, ale protože režim svou, hlavně z oper a partitur dojnou krávu, nezrušil, fungovalo „Kalašovo razítko“ po celou totalitu. Hned po ní založili dříve zakázaní v čele s Havlem konkurenční Aura-pont, zatím co má nová německá agentura své autory včetně mne „pronajala“ novému vedení DILIA. A tak jsem vám - to jsou ty paradoxy! - na krku rád zůstal.
Nenacházíme se v nejradostnější společenské a politické konstelaci. Jak současnou situaci v celosvětovém ale i českém měřítku vnímáte vy z perspektivy svých bohatých životních zkušeností? Co vás nejvíc děsí? Co vás nejvíc štve? A co vám naopak dělá největší radost? Platí konstatování, že se historie neustále opakuje?
Jako čtrnáctiletý jsem přežil Heydrichiádu, protože kněz Vladimír Petřek, jenž ukryl a zásoboval naše vojáky z Anglie ve svém chrámu v Resslově ulici, ani po mučení nevydal gestapu jména svých zásobovatelů, tedy i mých rodičů… on k nám domů do Ulice Zikmunda Wintera často chodil poslouchat Moskvu a Londýn. Smím tedy tvrdit, že svůj celý pozdější život chápu jinak, než lidé, kteří bez podobného měřítka nadávají na poměry a vlády. Děsí mě jen představa, že by si ti nevědomí zvolili demokraticky dalšího Hitlera, a jsem šťasten, že tuhle hrůzu naše ukotvení v EU a v NATO - téměř - vylučuje.
Literatura, divadlo a umění vůbec má možnost ovlivňovat a formovat veřejné mínění. Stále častěji se ale např. v divadlech dbá na návštěvnost a repertoár se sestavuje „po srsti“ diváků. Do jaké míry by podle vás měl umělec cítit za svou tvorbu společenskou zodpovědnost?
Určitou zodpovědnost za své skutky má podle svého postavení každý člověk skutečně svéprávný. Dodnes proto nepochopím, co v lednu 1977 vedlo skoro deset tisíc českých umělců k podpisu hanebné „anticharty“, když bylo od Helsinského protokol zjevné, že sovětský režim kolabuje, a tenhle druh „kapitulace kvůli dětem“ tu agonii prodlužuje. Věděly to i tři mé děti, právě studující, a přesto, že se mohly chránit mým dávným rozvodem s matkou, u níž žily, samy se rozhodly dojít si pro svobodu trním disentu.
Pokud byste byl v pozici režiséra, kterou ze svých her byste v dnešní době nejraději inscenoval a proč?
Spontánně řeknu že právě proto hru Marie zápasí s anděly - příběh herečky, které zakázal režim divadla, a proto se rozhodne hrát doma. Uvedl ji osmdesátých letech vídeňský Burgtheater a hrála se na velkých scénách v řadě zemí; hamburské Thalia-Theater ji reprízovalo osmdesátkrát v režii autora. A u nás? Je přece o hercích, kteří pro svou zakázanou kolegyni nehnou prstem. To by naši nikdy neudělali!!
Myslím, že návrat na Vinohrady by si zasloužila i hra Nuly, objednaná Jiřinou Jiráskovou, která ji už obsadila, ale pak stáhla na žádost Jiřiny Bohdalové. Napsal jsem pro ni hlavní ženskou postavu, která, aby zachránila nemocného otce v lágru, podepsala spolupráci s StB.
Z mých asi šedesáti už hraných bych, být o dvacet let mladší, režíroval dvě, co ještě na profesionální premiéru čekají (a dík ochotníkům už k divadelním prknům přivoněly). Je to především má adaptace vlastního románu Katyně, pod názvem Lízinka. A původní komedie Valná hromada v době virů z netopýrů, kterou jsem pouze „onlajn“ za kovidu četl pro kamery před prázdným vinohradským hledištěm, ale na jeviště ji nepozvali.
Ale především bych rád zažil premiéru zpěvohry Bratře Petře – „pro děti, mládež, dospěláky a hodné draky“, na jejíž veršované libreto už má léta chuť skladatel Aleš Březina, ale za celou tu dobu se Národní divadlo nevyjádřilo. Taková práce potřebuje účinný zájem divadla, anebo sponzora… najde se?
Jak byste charakterizoval knihu Letorosty samomluv, kterou jste vloni vydal v nakladatelství Odeon?
Letorosty samomluv jsou určitě - a to říkám, ačkoli jsem napsal „memoáromány“ Z deníku kontrarevolucionáře, Kde je zakázán pes a To byl můj život ?? - má nejosobnější kniha. Těch 94 smyšlených příběhů z každého roku od mého narození, uvádí i 94 stručných komentářů k sobě samému v tom kterém roce.
Avizoval jste, že se jedná o vaši poslední knihu. Skutečně nemáte další autorské plány?
Ano, mám. Jsou to smyšlené příběhy, kratší i delší, dějově ukotvené od druhé světové války přes normalizaci až po dnešek. Některé letos vyšly v Lidových novinách. Podle posledního textu, mé jediné sci-fi, zvané Taková láska, se jmenuje i celá kniha; ten název už nesla první hra, kterou mně DILIA proklestila na konci padesátých let cestu do světa. Možná, že se plní slova z Nezvalovy Manon: „Už doletěly létavice, už uzavřel se bludný kruh“. Jenže - už pět let označuji každou práci za „poslední“, a vždycky mi do toho něco přijde...
Jak vnímáte současný vzestup umělé inteligence? Máte obavu z jejího výraznějšího zapojení do umělecké tvorby?
Umělá inteligence ilustrovala na popud výtvarné redakce Lidových novin právě některé povídky, někdy líp, někdy hůř. Je to však nástup něčeho velice mocného, čehož se nedožiji, takže to mohu jen plaše pozdravit, asi jako můj dědeček aviatiku či moji rodiče televizi. Já jsem dík své čtenářce, studentce arabistiky Vendule Daňhelové, Pánbůh jí to zaplať! stihl až v začátku třetího tisíciletí naskočit do poslední tramvaje ke stanici Dolní počítače.
Co byste popřál nastupující generaci autorů?
Autorům čtvrté generace, s níž běžím nekonečný maraton zvaný Písemnictví české, přeji, aby se dřív než já zbavili ranných fikcí. Mé se říkalo Komunismus, jejich má mnoho jmen, ale shodně v nich slepá víra vypnula rozum.
Narozen 20.7. 1928 v Praze. Po maturitě studoval na Karlově univerzitě v Praze evropské literatury. Zároveň pracoval jako redaktor v mládežnickém vysílání českého rozhlasu. V roce 1948 se stal komentátorem zvláštního vysílače MEVRO, který byl zřízen u příležitosti mezinárodní rozhlasové výstavy v Praze. Od poloviny roku 1949 byl Pavel Kohout rok asistentem československého kulturního atašé v SSSR, v letech 1951 - 1952 šéfredaktorem týdeníku DIKOBRAZ a během vojenské prezenční služby 1952 - 1955 reportérem a autorem armádního kulturního časopisu ČESKOSLOVENSKÝ VOJÁK. Následoval rok v kulturní redakci nově založené Československé televize. Od r. 1956 působil jako spisovatel a režisér na volné noze, především pro Vinohradské divadlo v Praze.
Už v mládí se Pavel Kohout politicky angažoval a jeho ranné verše vyjadřují naivní optimismus většiny Čechů a Slováků v poválečné době. Vynesly mu brzkou slávu a později tomu odpovídající prudkou kritiku.
Zprvu se pokoušel o různé literární žánry, ale nakonec se prosadil jeho dramatický talent zaměřený na mezilidské a společenské konflikty. Byl jedním z prvních komunistických intelektuálů, kteří se odklonili od stalinismu dřív, než byl oficiálně odsouzen, což Kohoutovi přineslo první výtky ze strany moci. Za svou kritickou analýzu Československého svazu mládeže byl zbaven funkce v jeho předsednictvu. Veřejnou aktivitu vyvíjel nadále převážně ve Svazu čs.spisovatelů.
První divadelní hry mu přinesly brzy opět velkou popularitu. Stal se nejhranějším českým autorem, a to nejen ve své vlasti. Na sklonku padesátých let vedl seznam nejvíce uváděných zahraničních autorů v SSSR a NDR. Počátkem 60.let se množily premiéry jeho her v západní Evropě, Asii, Africe, v Severní a Jižní Americe. Při volbě témat sahal Pavel Kohout často a rád k cizím předlohám. Vytvářel přitom pevnou součást své dramatické tvorby, v níž se charakteristicky snoubila věrnost původnímu autorovi se svébytností pohledu i scénického ztvárnění. V průběhu "Pražského jara" v roce 1968, v němž vyvrcholilo úsilí o "socialismus s lidskou tváří", byl Pavel Kohout předsedou stranické organizace českých spisovatelů a v této funkci též autorem Prohlášení před schůzkou čs. a sovětské reprezentace, které v červenci 1968 podepsalo na dva milióny občanů. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ze strany vyloučen a postižen zákazem publikování, cestování, uvádění svých her a práce vůbec. Jeho díla zmizela ze státních knihoven a byla ničena. Denunciace, diskriminace, zatýkání, výslechy, výhrůžky, a další šikanování - byl například násilně vystěhován z pražského bytu - cílily k jedinému: přimět ho k odchodu z Československa, což striktně odmítal. Nadále mohly jeho knihy vycházet pouze v cizině a jeho hry mohly být hrány v cizích jazycích. Česky kolovala jeho díla v samizdatech, převážně ve známé edici PETLICE.
Deset let se aktivně podílel na všech občanských iniciativách a byl jedním z iniciátorů i autorů světoznámé Charty 77, jejímž ideálům zůstal věren.
V roce 1978 mu byla udělena Velká rakouská státní cena pro evropskou literaturu. Na pozvání rakouské vlády a se svolením československých úřadů mohl cenu ve Vídni osobně převzít a navíc obdržel povolení pracovat rok jako autor a režisér Burgtheatru.
V říjnu 1979 zabránily československé pohraniční orgány Jeleně a Pavlu Kohoutovým v cestě zpátky do Prahy. Násilím byli oba dva vráceni do Rakouska a dodatečně jim bylo odňato československé státní občanství. Krátce nato přijali Jelena a Pavel Kohoutovi občanství rakouské, které jim bylo nabídnuto.
Kohoutovi učinili pak centrem svého působení Vídeň. Po listopadu 1989 byli českou vládou pozváni k návratu, bylo jim vráceno české občanství. Jak sám autor říká: Vídni nepřestaneme děkovat, že nám dala na dvacet let domov, teď jsme a už zůstaneme v rodné Praze a v Sázavě nad Sázavou, "kde je zakopán pes".
Chronologicky seřazený výběr Kohoutových her: Taková láska (1957), Cesta kolem světa za osmdesát dní (1961), Válka s mloky (1963), Josef Švejk (1963), August August, august (1967), Aksál (1968), Válka ve třetím poschodí (1970), Don Juan a jeho sluha (1970), Ubohý vrah (1973), Pech pod střechou (1974), Požár v suterénu (1974), Ruleta (1975), Amerika (1978), Play Macbeth (1978), Král Colas Kolikátý (1978), Atest (1979), Marie zápasí s anděly (1981), Marast (1982), Malý August (1982), Cyrano! (1982), Hráč a jeho štěstí (1983), Velká hra na Javora (1984), Noční můra (1984), Vzpomínka na Biskaj (1985), Safari (1986), Pat (1987), Ecce Constantia! (1988), Malá krevní msta (1989), Nuly (1998), Eros (2003), Bolero (2003), Malá hudba moci (2007), Lízinka (2017), Valná hromada v čase virů z netopýrů (2020).
Rozhovor vedla Marie Špalová