Petra Diestlerová překládá převážně angloamerickou prózu různých žánrů včetně dětské literatury a populárně-naučné texty. Za diplomovou práci Polopřímá řeč jako problém překladatelský obdržela v roce 1996 Bolzanovu cenu. Dvakrát získala tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna udělované Obcí překladatelů, a to v roce 2014 za překlad románu Davida Mitchella Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, a v roce 2016 za nový překlad románu Charlese Dickense David Copperfield. Je zástupkyní ředitele nakladatelství Euromedia Group.
Petro, jak se dnes žije překladatelům? Mohou se překládáním beletrie uživit?
Asi nejsem nejvhodnější osoba k odpovědi na tuhle otázku, protože kromě toho, že se věnuju literárním překladům, mám i občanské zaměstnání. Ale literárním překladem se nedalo zvlášť dobře uživit nikdy. Myslím, že málokdo se na tu dráhu pouští s představou, že na tom zbohatne. Lidi spíš láká kreativní stránka té práce, což je i můj případ. Znám jen velmi málo překladatelů, kteří se věnují výhradně literárnímu překladu a nedělají k tomu vůbec nic jiného – redakce, titulky, výuku, komerční překlady, novinařinu – nebo nemají někde aspoň půlúvazky na jinou práci.
Důvod je určitě částečně finanční, ale mnohdy i psychohygienický, protože sedět osaměle doma u textu den za dnem může být cesta k vyhoření. A ta práce byla vždycky nejistá – jestli někdo nabídne další překlad, jestli nakladatel zaplatí, případně kdy. Na druhou stranu je tvůrčí, člověk si může organizovat čas sám a může se tomu věnovat kdekoli a kdykoli. Je ale pravda, že honoráře za literární překlad dlouhé roky stagnovaly a při dnešních cenách energií a vysoké inflaci to už pro překladatele začalo být neúnosné.
Většina nakladatelů zareagovala zvýšením honorářů, ale také to pro ně není snadné, protože současná ekonomická a politická situace dopadá na celý knižní trh. Pro nikoho to nejsou jednoduché časy a literární překladatelé před sebou mají i jiné výzvy – ať už jde o pokroky umělé inteligence v oblasti překladu, nebo stále větší zájem českých čtenářů o četbu v originále, tedy zejména pokud je ten originál psaný anglicky.
Jak by vypadal tvůj den a tvoje finance, kdyby ses živila jen překlady literatury, nikoli tedy komerčními překlady? Za jak dlouho by sis troufla přeložit knihu, dejme tomu o 240 tiskových stranách, a jaký by byl přibližně tvůj honorář?
Nevím, jak dlouho bych to vydržela, překládání je osamělá práce, náročná na oči a na záda. Musela bych daleko pravidelněji cvičit a najít si nějaký koníček zahrnující sociální kontakt. Pokud jde o časovou náročnost, hodně záleží na obtížnosti textu, ačkoli překladatelé s trochou praxe už většinou dokážou odhadnout, kolik času jim práce zabere. Kdyby tisková strana odpovídala přibližně jedné normostraně, dokázala bych přeložit asi deset stran denně, takže bych na to potřebovala měsíc, nepočítám-li víkendy. A vydělala bych si přibližně 50 000 Kč hrubého, před zdaněním a odvody pojistného. Což bych ovšem patrně nedostala okamžitě a najednou. Na druhé straně předpokládám, že by mi mezitím dobíhaly honoráře za knihy přeložené dříve, případně nějaký honorář za reedici staršího překladu nebo by přišla platba z DILIA. Taky bych patrně kromě překladů i redigovala, což by přinášelo nějaké dodatečné příjmy.
Ve svém zaměstnání jsi na jednu stranu překladatelům blízko, na druhou stranu tě asi finance nutí jít tak trochu proti jejich a tím i tvým vlastním zájmům. Jaké je být v takové pozici?
Jsem v situaci, kdy to vidím z obou stran. Protože nakladatelé si musejí spočítat, nakolik bude kniha zisková, než se pro vydání rozhodnou. Koneckonců veškeré riziko případného neúspěchu nesou oni. A nyní, když zdražil tisk a doprava, a zároveň klesají prodeje, protože inflace, ceny energií a obecné zdražování dopadají i na lidi, kteří knihy kupují, to není snadné počítání. A třeba u rozsáhlých románů, u kterých se ale plánuje relativně nízký náklad, bývá částka za překlad výraznou součástí veškerých výrobních nákladů, a rozdíl v honoráři třeba 30 Kč na stránku už může znamenat, že vydání není rentabilní nebo je nakladatel nucen nasadit velmi vysokou prodejní cenu, což opět sníží prodeje.
U některých knih se to dá řešit prostřednictvím grantů, ale to jsou spíš výjimky a nedá se na to spoléhat. Rozhodně si myslím, že by si překladatelé měli zkoušet vyjednávat vyšší honorář, pokud jim ten nabízený připadá nízký, ale zároveň by měli nakladateli věřit, když říká, že u té konkrétní knihy víc zaplatit prostě nemůže.
A co umělá inteligence – myslíš, že opravdu může převzít překládání beletrie?
Zatím ne. Ačkoli technické překlady už zřejmě zvládá. Ale klíčové slovo je zatím. Domnívám se, že pokud by se AI mohla začít učit na velkých paralelních korpusech překladových textů, mohla by v tom brzy být docela dobrá, přinejmenším pokud jde o běžnou beletrii bez výrazných stylových zvláštností. Což je ovšem etická otázka, která se dotýká i autorského práva. V zahraničí už probíhají soudní spory, v nichž spisovatelé žalují velké společnosti vyvíjející AI za to, že neoprávněně poskytly AI k učení jejich autorské texty.
A pak to otvírá i další otázky. Dokážu si představit čtenáře, kteří o překlad nové knihy svého oblíbeného zahraničního autora požádají AI. Dostanou ho prakticky okamžitě a zadarmo a nesejde jim na tom, že je třeba nekvalitní, jsou v něm doslovně přeložené idiomy nebo prkenné dialogy, protože „jim to takhle stačí“. Pak se zákonitě dál sníží poptávka po knihách přeložených živým překladatelem, protože nakladatelům se jejich vydávání prostě nevyplatí. A umělecký překlad zůstane řemeslem pro pár vyvolených, kteří budou překládat náročné literární texty pro hrstku čtenářů.
Rozhovor vedla Marcela Nejedlá