Má mezi nimi nějakého favorita? Podle čeho si vybírá texty k překladu? A píší se mu snáz hry pro děti, nebo dospělé?
Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru.
Na DAMU jsi studoval Katedru teorie a kritiky, poměrně brzy jsi se však „odklonil“ do divadelní praxe coby autor, překladatel a dramaturg. Jak k tomu došlo?
Jako odklon to moc nevnímám. Na KTK jsem se hlásil, protože jsem se chtěl věnovat autorskému psaní a v rámci nabídky univerzit tomu byl ten obor nejblíže. A za mou profesní cestu dramaturga může Martina Schlegelová, která mi tehdy jako svému studentovi nabídla stáž v Divadle LETÍ, z níž se vyvinula stálá spolupráce. To mi dodalo sebevědomí k tomu, abych se tímto směrem dále profiloval.
Na škole jsem ve stejnou dobu začal pravidelně spolupracovat s Kashou Jandáčkovou, Janem Holcem a Alžbětou Burianovou. A díky těmto všem jsem nasbíral dost zkušeností, jež mi usnadnily vyplutí ze školního rybníčku do divadelních vod. Zkrátka jsem měl velké štěstí na kolegy a přátelé, kteří ve mně viděli potenciál a umožnili mi ho rozvíjet. Děkuju!
Kdo byli / jsou tví mentoři?
Marie Špalová. Pokud vám to grafik dovolí vysázet tučně, tak bych o to prosil! Tato nezkrotná a zásadní osobnost české dramaturgie se mne - celoživotního šprta - v Divadle LETÍ ujala. Naučila mě, že dramaturg může být emancipovanou a rovnocennou součástí kreativního týmu. Jeden český autor ji kdysi nazval „dramaturgem bodyguardem”. A byť to bylo tehdy myšleno v jiném kontextu, podle mě je skvělým bodyguardem inscenací a také současných autorů.
Z dramatiků jsem moc vděčný za setkání a hodiny s Janem Vedralem, Romanem Sikorou a v neposlední řadě se Simonem Stephensem. Týden v Sala Beckett s tímto představitelem té nejkřehčí toxické maskulinity mi dal opravdu hodně. Zejména mě naučil užívat nástroje, jež mám jako autor k dispozici, a to vědomě. Teď mě moc těší velký úspěch jeho adaptace Váni s Andrewem Scottem. Moc doporučuji.
Začínal jsi překládáním, nebo vlastní tvorbou?
Vlastní tvorbou jsem začínal, ještě než jsem uměl jakýkoliv cizí jazyk. Babička mi kdysi dala k dispozici loutkové divadlo, aby mě zabavila a ona si mohla v klidu vypít kafe. A já si doteď připomínám, že mě psaní a vyprávění hlavně musí bavit. Finanční ohodnocení českých dramatiků mi to ostatně připomíná též.
Nestěžuji si. Jsem vděčný, že se tomuto koníčku mohu věnovat. Ale nestěžuji si proto, že jsem vyrůstal v devadesátkách a díky tomu mám v sobě bohužel zakódované, že práce člověka nemá těšit a když už ho těší, měl by za ni být vděčný a neremcat.
Ovlivnila studia nějak tvůj přístup k divadelní kritice?
Těžko říct. Nikdy jsem nepotkal Davida Košťáka, který by kritiku nestudoval, tudíž nevím, jak bych bez této zkušenosti ke kritice přistupoval. Kritiky jako takové si vážím. Vím, že má ráda divadlo, stejně jako já. Že ho chce kultivovat stejně jako já. A stejně tak, jako já nechci dělat špatné divadlo, vím, že kritika nechce, abych dělal špatné divadlo. A narozdíl ode mě je schopná analýzy nezatížené vším, čím si člověk v procesu zkoušení a v provozu divadla prochází. Mě osobně moc baví konfrontovat svůj dramaturgický záměr s tím, co komunikuje výsledná inscenace. A rád se to dozvídám a učím se.
Podle čeho si vybíráš hry k překladu?
Podle závisti. Rád překládám hry, které bych si přál sám napsat. Díky překladu s nimi alespoň mohu strávit více času a těšit se jimi.
Píšeš hry pro dospělé i dětské publikum, liší se nějak tvá autorská metoda? A co se píše snáz?
Nejdůležitější je pro mě najít si osobní vztah a postoj k tématu, jež chci zpracovat. Téma je pro mě vždycky na předním místě, poté pro něj hledám příběh, formu, jazyk... A to hledání se ve své obtížnosti liší. Hry pro dospělé se mi píší snáz. Psaní pro děti je strašně těžké. Zejména hledání toho správného jazyka. Pro mě je slovo hodně manipulativní prostředek. Dospělí si s manipulací umí poradit, je to jejich topůrko. Ale to poslední, co bych chtěl, je manipulovat dětským divákem.
Některé tvé hry lze rozhodně označit za dramatické básně. Čteš poezii?
Přiznám se, že moc ne. Poezii mám rád. Ale nezvládám ji číst kvantitativně. Je mně vždycky strašně líto obracet stránky. Jedna báseň se ve mně uhnízdí a ta další by ji zas vyklopila jako kukačka. Ale tíhnu k beletrii a dramatice, která slovem vládne.
Vytvořil jsi kolem třiceti autorských textů. Máš mezi nimi svého favorita?
Tolik? To jsem asi grafoman, že? Moc si vážím textů, které se mi psaly takzvaně samy, a při nichž jsem sám sebe překvapoval. Rád vzpomínám na psaní Nad rozlitou mléčnou dráhou a z poslední doby si moc vážím Trójanek. Já nevím, jaký ten text je, ale vím, že v jeho inscenaci moc dobře hrají herečky ze Švandova divadla. A já mám radost, že jim to moje hra umožnila a že ony pod vedením režisérky Anny Turlo zase umožnily jí, aby komunikovala s divákem. To si pak jako autor připadám být méně sám.
Tvé hry Nad rozlitou mléčnou dráhou, Ptačí žena a Lajka (jmenuju se pes) byly uvedeny také v zahraničí. Překvapily tě něčím tyto inscenace?
Inscenace mě překvapily především mírou upřímného patosu. Já na patos nahlížím hodně cynicky. Pracuju s ním rád, ale mám tendenci si s ním hrát trochu krutě, jako kočka s myší. Například italská inscenace Mléčné dráhy opravdu měla jen minimální odstup. Ale beru to tak, že mě přeložili do jiné řeči, jiné kultury a do jiného inscenačního jazyka. Ale pokud je to jazyk, který komunikuje s cílovým divákem, tak je vše v naprostém pořádku.
Více než deset let jsi dramaturgem pražského nezávislého Divadla LETÍ, působil jsi nicméně také ve zřizovaném Švandově divadle se dvěma hracími sály a nyní jsi dramaturgem (a brzy také uměleckým šéfem) Malého divadla v Českých Budějovicích, tedy regionální scény cílící na děti a mládež. Dají se tyto zkušenosti nějak porovnat?
Ty zkušenosti se pro mě liší mírou vnitřní, nejen dramaturgické, svobody.
Divadlo LETÍ je nezávislé divadlo a dramaturgická platforma, v níž hraje prim dramatika. Naším cílem je nechávat zaznívat hlas současných autorů, jejichž témata s námi vnitřně rezonují a mají dle nás potenciál rezonovat i s naším divákem. V Divadle LETÍ jsem se namlsal dramaturgické svobody, podle níž poměřuji i své zkušenosti ve zřizovaných divadlech.
Za své období ve Švandově divadle jsem moc vděčný, hodně jsem se při něm naučil, setkal jsem se s inspirativními kolegy, kteří jsou zapálení pro věc. Ale zároveň jsem se cítil být svázán svou vlastní ambicí. Prostředí pražských divadel mě vedlo k podvědomému srovnávání se, soutěživosti a vykrmování vlastního jajínkovství. Úspěšnost dramaturgie jsem na prvním místě měřil diváckou úspěšností. A to je asi do jisté míry v pořádku a v prostředí, kde nabídka často převyšuje poptávku, to ani jinak nejde. Ale v daný okamžik své osobní historie jsem potřeboval zapomenout na svou ambici a připomenout si své poslání.
Malé divadlo má velkou výhodu. Má stabilní divácký zájem téměř bez ohledu na tituly. Jeho diváci se vrací za divadelním zážitkem jako takovým. A někdy za ním přichází zcela poprvé jako nepopsaný list. A díky tomu jsem osvobozen od marketingové - trendy dramaturgie a mohu se zcela zaměřit na témata, jež považuji za potřebné k vyzdvihnutí. A spolupracuji při tom s kolegy, kteří chtějí bez výjimek vést především dialog, namísto monologů. Říká David Košťák, který na jednu otázku odpovídá rozvitou esejí.
Rozhovor vedla Petra Zachatá