„Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Cítím pohled, který se stáčí mým směrem. / Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Jako by se na vteřinu vše zastavilo.“
Vysoké podpatky a ještě vyšší standardy. Modrá a silonky. Nehty naleštěné do perel. Jsou tu pro vaše bezpečí, komfort i potěšení. Nebo si to alespoň myslíte. Ale o 30 000 stop níže se jejich zdánlivě dokonalé životy rychle zamotávají. Ve vzduchu k nim lidé vzhlíží, ale na zemi, v levných hotelových pokojích po celém světě, v nočních klubech i ve vlastních domovech se s nimi otřásá země. Něco se děje, cosi, co nelze ignorovat, volá je to. Pokud mají přežít to, co přichází, musí dojít ke změně.
„Když se natáhne po sklence, otočí s ní, aby viděla svůj odraz, ale nevidí nic. A země pod ní sténá. Posune se, aby se viděla v odraze skleněného stolu, ale nevidí nic a stůl se začne chvět.“
Poetická, nepředvídatelná a explozivní hra Stef Smith s nádechem magického realismu má fragmentární strukturu a je intenzivní cestou ženským přátelstvím. Odkrývá, co se stane, když nemůžete být takovou ženou, jakou si lidé přejí. Autorka vyjadřuje feministické poselství výsostně obrazivým stylem a poetickým jazykem, bez explicitních proklamací či agitace. Využívá k tomu sofistikovanou formu narace kombinující dialogy s vyprávěním v první i třetí osobě.
- Toni: A je půlnoc a z merlotu zbývá už jen trocha.
- Jane: John je s dětmi a já potřebuju…
- Toni: Na telefonu jí modře blikají zprávy a nepřijaté hovory.
- Jane: Prostě potřebuju…
- Toni: Hlasovky, kde jsou slyšet děti a manžel má na rtech očekávání a oddanost.
- Jane: Prostě jsem pro jeden večer chtěla žít tvůj život.
- Toni: Sedí v pohodlí pohovky, v samotě domova někoho jiného.
- Jane: Chybíš mi.
Jane je nejen letuškou, ale také matkou a manželkou. A přesto se necítí naplněná. A tak pije víc, než je zdrávo, a obsedantně zvelebuje svůj dům. Toni rodinu nemá, udržuje vztah s jedním mužem založený primárně na sexu. A veškerý zbývající čas věnuje práci, v níž usiluje o povýšení. Avšak z jejího milence se vyklube násilník a lepší pracovní pozici nezíská.
V obou ženách se hromadí frustrace, kterou ignorují. Lžou sami sobě, že je jim dobře v rolích, které si vybraly. A lžou si navzájem. Kolem nich se však začnou dít podivné věci – zlé sny jim nedají spát, rtěnka v kabelce se rozpadá v prach, země se jim otřásá pod nohama, až se nakonec začne hroutit i jejich přátelství. Dokážou to zemětřesení zastavit? Anebo se spolu s ním mají zarýt rukama hluboko do země, až kamsi do prazákladu naší civilizace, a zatřást tím vším balastem? Jak říct „A dost“ ve světě, který vám nechce naslouchat?
- Jane: Míří k nim bouře a u nohou se jim hromadí písek. Začíná je obklopovat. Ale ani jedna sebou necukne. Ani jedné to nevadí.
- Toni: Protože jsou připravené. Protože mají jedna druhou. Protože cosi začíná dávat smysl. Cosi, co přesahuje všechna slova, která obě znají.
- Jane: Otočí se na svou kamarádku a přikývne. A s tím zanoří ruce do země.
- Toni: A s tím zanoří ruce do země.
- Jane: (Společně) A z hloubi břicha se jí vydere řev.
- Toni: (Společně) A z hloubi břicha se jí vydere řev.
- Jane: A obě ženy začnou hrabat.
- Toni: Aby se osvobodily.
Hra A dost (Enough) měla premiéru v roce 2019 v Traverse Theatre v Edinburghu během zdejšího festivalu Fringe a získala první cenu. „Podobně jako Caryl Churchill píše Stef Smith skvěle o úzkosti, která doutná za očima… Málokdo píše o vnitřním světě žen lépe než Smith,“ napsala o autorce Lyn Gardner v Edinburgh Festivals Magazine.
Do češtiny text přeložila Iva Heribanová v rámci DILIA překladatelské dílny Jiřího Joska. Česká verze byla poprvé uvedena 10. prosince 2024 v Divadle VILA Štvanice formou scénického čtení spolu s dalšími dvěma překlady vzniklými v rámci projektu. Komponovaný večer v koprodukci Divadla LETÍ režírovala Daniela Samsonová, dramaturgem byl David Košťák, role Jane a Toni ztvárnily herečky Martina Znamenáčková s Lucií Netopilovou.
V krátkém rozhovoru s námi Iva sdílela své dojmy ze slavnostního zakončení překladatelské dílny:
Jaký to byl pocit vidět a slyšet svůj překlad ožít na jevišti?
Obvykle se snažím jazyku klišé vyhýbat, v tomto případě to však nejde popsat jiným slovem než „euforické“. Byla jsem až překvapená, jak dobře text ožil. A to už na první čtené zkoušce, kde Lucka s Martinou v podstatě na první dobrou chytaly přesný rytmus a melodii, které jsem se snažila překladu dát. Pod skvělým režijně-dramaturgickým vedením Daniely a Davida pak za dva dny zkoušení text jen více rozkvetl.
Překvapily vás některé aspekty inscenačního řešení?
Stef Smith v A dost vůbec nepředepisuje, jak by eventuální inscenace měla „vypadat“. Hlavní je pro ni jazyk (a hra by podle mě výborně fungovala například v rozhlasovém médiu). Při překladu jsem nad jevištním řešením samozřejmě přemýšlela a napadalo mě, jakým způsobem by šly různé situace a přechody mezi nimi (které jsou často velmi fluidní, jindy zase úderně střihové) ztvárnit. Nefrontální jevištní řešení ve Vile Štvanice, kdy byly herečky nad publikem jakoby na runwayi módní přehlídky, za mě opravdu chytrým, a přitom jednoduchým způsobem podtrhlo klíčová témata hry a dodalo A dost další dynamický rozměr.
A v čem vás překladatelská dílna studijně a profesně obohatila?
Po několika letech studia teoretických oborů a divadelně-kritické praxe pro mě překladatelská dílna znamenala především potřebný úkrok od zabývání se divadelními „produkty“ k samotnému počátku divadelního procesu. Setkávání se s textem a nad textem, s tutory, účastníky dílny i dalšími z DILIA a Divadla LETÍ bylo ohromně inspirativní. Snad se brzy zapojím do alespoň z poloviny tak podnětného procesu!
Překlad máme v DILIA k dispozici. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.