Zahrávání si s autorským právem
V minulých dnech vrátila horní komora Parlamentu ČR návrh novely autorského zákona poslanecké sněmovně s dvěma drobnými doplňovacími návrhy, u kterých lze předpokládat, že je poslanecká sněmovna schválí a novela poputuje k podpisu prezidentovi republiky. Senát, který kromě jiného slouží jako pojistka zákonnosti tak po úporné diskusi neschválil vypuštění nejspornějšího ustanovení z novely autorského zákona, tedy ustanovení o tom, že hoteliéři již nebudou hradit autorské odměny z hotelových pokojů, kde jsou umístěny funkční televizní a rozhlasové přijímače. Pokud se pokusíme vymanit z aktuálního časového balastu a skloubíme celý problém i s rychle načrtnutou historií ochrany autorských děl, může se nám zdařit to, abychom viděli celou problematiku čistěji než se hádat o to, zdali hoteliéři poslaneckou iniciativu dobře vylobovali a zdali je host či hosté veřejností nebo ne.
Jelikož je právo vědou empirickou a nikoli exaktní, svým způsobem kopíruje to, co se v realitě odehrává. Proto též autorské právo reaguje na shora uvedený mišmaš užívání autorských děl a vytváří poměrně složité konstrukce, které na jedné straně mají ochránit práva autorů včetně jejich odměn, na druhé straně umožňují nejrůznějším subjektům za splnění určitých podmínek užívání autorských děl. V současnosti je totiž iluzorní, že by ten, kdo si v soukromí nahrává „Pupendo“ na videokazetu, vyjednával se všemi autory tohoto filmu o licenční smlouvě. Stejně tak je iluzorní, že by veškerá užití děl a svých „výrobků“mapoval a zpoplatňoval producent filmu či nakladatel. Jelikož se však dle mého soudu správně vychází z toho, že vlastnictví nehmotných statků se musí chránit stejně jako vlastnictví hmotných, by? je to daleko složitější, měl by platit zprostředkovaně každý, kdo autorské dílo užívá vyjma těch případů, kdy společnost má tak eminentní zájem na bezplatném užití autorských děl, že použije tzv.institut bezúplatné zákonné licence (citace, katalogy, zpravodajství, školy, veřejné knihovny,atd.). Autorské odměny platí tedy i ten, kdo konzumuje autorské dílo v soukromí tak, že platí za videokazety, ze kterých by měl jít i poplatek autorům či platí kabelovým televizím, které by měly též odvádět autorské poplatky. Naopak ten, kdo dílo užívá, tedy zprostředkovává ho veřejnosti, jež ho konzumuje, platí již autorům sumárně, ale přímo a to prostřednictvím jejich sdružení, tedy kolektivně. Tak kabelové televize uhrazují autorské odměny, které vyinkasovaly od domácností či dovozci kazet platí autorské odměny z prodejů kazet. Problém pochopitelně spočívá v tom, kdo že je ta veřejnost,jak ji definovat? Inu není to zas tak složité. Je to každý mimo domácnost, chcete-li rodinu či osoby společně žijící v domácnosti, či osoby spřátelené s rodinou. Pokud by tomu tak nebylo, celá konstrukce shora uvedená by neměla kloudného smyslu, jelikož mezi domácností a laicky pojímanou veřejností (kupř.diskotéka,koncert nebo jiná větší sešlost) by existovala pořádná skulina. A právě do této mezery patří hotely a jejich pokoje, vybavené rozhlasovými a televizními přijímači.
Ti, kteří mají platit autorské odměny se pochopitelně brání. Jejich nejčastějším argumentem je to, že autor již dostal zaplaceno tehdy, když licencoval výrobce či nakladatele,který dílo vydal či vyrobil, tedy v rámci své činnosti zpřístupnil veřejnosti. Odpověď je jednoduchá.Autor licencuje pouze druh užití, který je předmětem činnosti výrobce či nakladatele, kupříkladu vysílání, nikoli jiné druhy užití.Proč by to dělal a proč by to výrobce či nakladatel platil, když nemůže inkasovat jiné uživatele, protože je prostě nezná nebo je objektivně nemůže dohledat. Tam, kde to možné je licenci nakoupí (kupř. producent filmu oprávnění pro kina a televizi), tam kde to možné není, nenakoupí a ani nemůže (kupř. kopírovací zařízení, videokazety). Vedle tohoto faktu stojí ještě jeden, zcela prostinký. Kdo může tušit při zrodu autorského dílo, jak toto bude v budoucnu hojně užíváno? Myslím si, že nikdo.
Proti silným komerčním klakám tak stojí v současné době v ČR tři občanská sdružení autorů, výkonných umělců a výrobců (ano, i těch se odměny týkají, jelikož se na jejich úkor obohacují jiní uživatelé), které autorské odměny inkasují. Je to velký nepoměr sil, tak jako v zahraničí a proto tato sdružení autorů chrání stát a to především zákonem, který musí být tak průhledný a jasný, aby tato sdružení měla vůbec proti komerčním subjektům šanci.
Český stát autory v poslední době vskutku mnoho nechrání. Snaží se tak z celého systému autorského práva vyjmout vybavené hotelové pokoje. A již se ozývají první oprávněné reakce od ostatních, kteří jsou dále povinni platit. Proč zrovna oni a ne my!
Inu, protože hotely to s našimi zákonodárci umějí.