Ladislav Smoček (* 24.8. 1932 v Praze.)



Režisér a dramatik, jedna z nejoriginálnějších osobností současného českého divadla. Dětství prožil v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (1951). V letech 1952-1956 studoval režii na pražské Divadelní fakultě AMU. Koncem studia ho silně ovlivnila osobnost režiséra Alfréda Radoka, jemuž asistoval při inscenaci Ďábelského kruhu Hedy Zinnerové v ND. Po absolutoriu pracoval krátce v Městském oblastním divadle v Benešově a poté v letech 1957-1960 v brněnském Divadle Julia Fučíka. V tomto divadle pro děti a mládež na sebe upozornil především inscenacemi Deníku Anny Frankové a Goldoniho Poprasku na laguně. Zkoumání situace člověka v uzavřeném prostoru, ohrožovaného vnějším i vnitřním tlakem, a záliba v komedii charakterů, hravosti a nadhledu zůstaly charakteristické i pro jeho další práci.
    Počátkem 60. let ho Radok přizval k práci v Laterně magice, s níž přešel v roce 1963 do Státního divadelního studia. V roce 1965 zde s Jaroslavem Vostrým založil Činoherní klub, jehož zahajovacím představením byla Smočkova hra Piknik. S touto scénou, kde Smoček působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třebaže častěji hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (především ve Švýcarsku, ale i ve Finsku a Itálii; od počátku 90. let působí také v činohře Divadla J.K.Tyla v Plzni).
    Až do konce 60. let byl hlavním domácím autorem Činoherního klubu, kde tehdy inscenoval téměř výhradně vlastní dramatické texty. Témata, situace a role, které divadlu nabídl, byla do velké míry určující pro utváření stylu souboru. Smočka vždy zajímal zdánlivě běžný, „malý“ člověk v konfrontaci s přírodou, jejíž je nepatrnou součástí a kterou si nese v sobě. Pod tlakem situace bezprostředního ohrožení projevuje tento nenápadný, neškodný člověk svou biologickou podstatu a reaguje s nečekanou, dravou agresivitou, vyvolanou strachem, ať už je jeho důvod reálný nebo fiktivní, ať se odehrává v rovině dramaticky „vážné“, jako v Pikniku, nebo drasticky komické, jako v Bludišti a především v Podivném odpoledni Dra Zvonka Burkeho (1966), nebo v Bitvě na kopci (1967). Burke byl jednou z nejúspěšnějších původních komedií nejen v 60. letech, ale v celé naší poválečné dramatice až po naše dny. Je také jednou z nejpřekládanějších českých her vůbec. V předvedení člověka jako živlu, nevědomě destruujícího svět kolem sebe, došel Smoček nejdále v Kosmickém jaru (1968), jež zůstalo nadlouho jeho poslední původní premiérou (novou verzi uvedl na téže scéně 1995).
    Dosud poslední Smočkova hra Jednou k ránu, jejíž uvedení bylo v roce 1972 spolu s jeho staršími kusy zakázáno, byla poprvé uvedena až v r. 2000. Za svou literární, především dramatickou tvorbu (souborné vydání Činohry a záznamy, 2002) obdržel Smoček Cenu Karla Čapka (2004).
    V 70. a 80. letech patřily jeho inscenace, které uchovaly herecký potenciál a tvořivost Činoherního klubu, k ojedinělým tvůrčím činům českého divadla: autorská adaptace Dostojevského Strýčkova snu (1977), O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci (1978), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Horváthovy Povídky z vídeňského lesa (1981), Gogolovi Hráči (1982). Pro Smočkovy režie je příznačné detailní rozehrávání situací i důraz na svobodnou a zároveň ukázněnou hereckou tvorbu i souhru. Především však rezonují s publikem tím, jak oživují originálním, často drastickým, groteskním humorem texty, jež nabývají nečekané aktuality: Birinského Mumraj (1991), Pirandellova hra Nahé odívati (1993), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004), i stařičké maloměstské komedie, Štolbovo Vodní družstvo (1994) a Štechův Deskový statek (2001).

Svatopluk Havelka (*2. 5. 1925)



Hudební skladatel Svatopluk Havelka se řadí k největším tvůrcům české hudby 2. poloviny 20. století. Skladbu studoval soukromě u K.B.Jiráka (1945-7) a svoje hudební vzdělání si prohloubil na katedře muzikologie FF UK, kde byli mj. jeho učiteli Josef Hutter a Antonín Sychra (1946-49). Po krátkém působení v ostravském rozhlase a u Armádního uměleckého souboru (1951-54) se od roku 1954 věnoval výhradně hudební kompozici. Již uvedením své 1. symfonie (1955) na sebe upozornil jako výrazný symfonický talent, který se v příštích dvaceti letech prosadil závažnými symfonickými a symfonicko-vokálními díly.
    V roce 1961 obdržel Státní cenu za kantátu na slova S.K.Neumanna Chvála světla, následují Heptameron (1964) pro zpěvní hlasy, recitátora a orchestr, symfonická báseň Pěna (1965), symfonie-balet Pyrrhos (1970), symfonická fantazie Hommage ? Hieronymus Bosch (1974). Skladatel ve všech těchto skladbách pojal do svého stylu i podněty tzv. Nové hudby (aleatorika, témbrové plochy, moderní harmonie).
    Po řadě velkých, programních děl se Havelka ve druhé polovině 70. let zaměřil na oblast komorní tvorby. Zde rovněž obohatil českou hudbu vysoce individualizovanými a myšlenkově i interpretačně náročnými díly jako je Nonet (1976) a Percussionata pro bicí nástroje (1978). Od 80. let pak následují skladby s duchovním zaměřením, kde je patrný Havelkův příklon k základním křes?anským hodnotám – Tichá radost (1985) pro violu, Disegno(1986) pro flétnu, Pocta Fra Angelicovi (1987) pro kytaru, Profeteia (1988) pro dětský sbor, orchestr a varhany na biblické texty, „Rozhovory duše s Bohem“ (1991) pro klarinet a klavír, rozměrné oratorium Jeroným Pražský (Epistola de Magistri Hieronymi de Praga, 1989), za které obdržel Státní cenu, Parenéze pro soprán, klavír a bicí (1993), Skrytá mana a bílý kamének pro dva hráče na bicí nástroje (1992) ad. Jedním z vrcholů jeho tvorby 90. let je velké symfonické dílo Znamení časů (1997) premiérované orchestrem ČF.
    Výraznou kapitolou v Havelkově tvorbě je filmová a scénická hudba. Jedná se celkem o asi 70 celovečerních a 150 krátkých filmů, z nichž nejvýznamnější jsou Honzíkova cesta (1956), Až přijde kocour (1963), Kdo chce zabít Jessii (1966), Všichni dobří rodáci (1968) či Božská Ema (1979). Psal i hudbu k divadelním inscenacím – Vivisekce (Laterna magika) nebo Trvdohlavá žena (Divadlo na Vinohradech).
    Významná je i Havelkova pedagogická činnost. V období tzv. normalizace, kdy neměl možnost vyučovat na veřejných školách, patřil k nejvyhledávanějším soukromým učitelům kompozice, a jako takový přispěl k vzdělávání mnoha představitelů dnešní střední skladatelské generace. V roce 1990 byl jmenován řádným profesorem skladby na pražské AMU.