V Praze budou v říjnu a v listopadu poprvé uvedeny dvě nové hry britského autora Dennise Kellyho Bohové roní slzy a Láska a peníze. Bohové roní slzy uvede pražské divadlo Letí jako scénickou skicu v rámci večerů 8@8 a Lásku a peníze mohou diváci vidět v podání Deutsches Theater, Berlín v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Obě hry jsou v překladech Dany Hábové a Lucie Kolouchové k dispozici v DILIA. Oslovili jsme tedy Dennise Kellyho, aby nám tato dvě dramata představil. 

 V odstupu jednoho měsíce budou v Čechách poprvé uvedeny dvě Vaše dramata Bohové roní slzy a Láska a peníze...

Je zajímavé, že se tyto dvě hry objeví za sebou v tak blízkém časovém horizontu. Důvod, proč jsem vlastně napsal Bohové roní slzy je, že když jsem napsal Lásku a peníze, chtěl jsem psát o lidech co mají peníze a moc. Hra Láska a peníze vypovídá o tom, jak peníze a tato doba ovlivňují obyčejné lidi jako jsem já nebo Vy, spíš než ty, co je mají. Nechtěl jsem psát kritiku globálního kapitalismu. V té hře je i scéna, kde se mluví o půjčkách a kreditních kartách, ale to je také z pohledu člověka, který dělá ve finančním oboru, ale vlastně ty peníze nemá. Takže Bohové roní slzy je hra o lidech, kteří mají moc a peníze, a o způsobu, jak tyto dvě věci využívají ve svůj prospěch. Tím pádem mezi těmito hrami existuje jisté spojení.

 Láska a peníze je o lásce v mnoha jejích podobách ale zároveň o bezmocnosti a naší závislosti na penězích, která někdy končí tragicky. Ve hře Bohové roní slzy je hlavním motivem chamtivost lidí na vysokých obchodních pozicích. Dalšími tématy, která mají tyto hry společné jsou láska a násilí. Myslíte, že tyto tři věci popisují náš svět?

Popisují jistou část našeho světa. Avšak hlavím tématem, které pojí tyto hry, je láska. Velmi intenzivní láska. Hlavní mužská postava David ve hře Láska a peníze velmi miluje svou ženu, i když ji nakonec zabije. Tudíž smyslem celé hry bylo ukázat, že David není špatná postava, špatný člověk, že vlastně svou ženu Jess miloval a nechtěl dělat špatné věci, ale dostala ho do toho životní situace. Láska, kterou cítí David k Jess, je velice hluboká, i když jí dělá hrozné věci, aby ji zachránil. Nebrání se ani orálnímu sexu s muži, který fotí, aby to mohl prodávat přes internet. Musíte očividně někoho hodně milovat, abyste byla schopna tohle udělat. A Bohové roní slzy jsou vlastně v jistém ohledu také o lásce. Ve třetím dějství se hlavní postava Colm poněkud platonicky a asexuálně zamiluje do Barbary. Je to otcovská láska k vlastní dceři, něco, co mu chybělo celý jeho život. Samozřejmě tato hra je také o penězích a násilí, ale nemyslím, že peníze a násilí popisují náš svět. Nejsem cynik nebo nihilista, nevěřím v nihilismus, je to v podstatě lež, je to přístup člověka k věcem, ke světu. Ale ani dívat se na svět přes růžové brýle není ta správná cesta, svět je mnohem komplikovanější.

Bohové roní slzy v mnohém odkazují na Krále Leara. Jak moc se cítíte být inspirován Shakespearem?

Každý anglicky píšící autor je inspirován Shakespearem, je jedním z největších dramatiků všech dob. Ale Bohové roní slzy jsou inspirovaní spíše Kurosawovým filmem Ran, což je vlastně jeho verze Krále Leara. Avšak Kurosawa, narozdíl od Shakespearea Learovi dává minulost. Shakespearův Král Lear začíná obrazem, kde se Lear ptá svých dcer, jak moc ho milují a podle toho jim rozděluje své království. Aby toto byl člověk schopen udělat, musí být šílený. Není tam žádná zmínka o tom, jaký byl králem předtím, žádná zmínka o jeho minulosti. Ale v Ranovi vidíte, že tento člověk musel být monstrem, aby se v první řadě mohl stát králem. Takže jsem byl inspirován spíš Kurosawou než Shakespearem, vždycky se mi ten film líbil.

Myslíte si, že diváci ještě můžou být divadlem „probuzeni“ nebo „vychováváni“? Jaký je podle Vás smysl divadla v současné době?

Aby mohli být probuzeni, musí tvrdě spát a myslím, že jsou docela vzhůru (smích). Myslím si, že v současné době jsou lidé o moc inteligentnější než kdykoliv předtím. Inteligenční kvocient průměrného člověka se neustále zvyšuje. Každý člověk je zavalen množstvím informací. Všechno na něco odkazuje, někde rezonuje. Když vidíte člověka v teniskách jisté značky, víte, co to znamená. Není to tak, že bychom spali. Například sledování reality show. Reality show vlastně není reálný život, je to život přes kamerovou čočku, většinou sehraný a sestříhaný... a diváci to ví. Ví, že informace, které dostávají jsou filtrované. A tohle jsme před čtyřiceti lety nevěděli. Věřili jsme tomu, co nám bylo řečeno. Teď, v informačním věku, jsou lidé velmi inteligentní. Problém je v tom, že nevíme, co dělat. Nikdo nemá jasné cíle, neví, kam jde. Na konci Lásky a peněz má Jess monolog, kde říká: „Všichni máme rádi boty.“ Tím chce říct, že vyčítat lidem, že si něco kupují, je pokrytectví. Všichni si kupujeme boty a většina z nás má hezké věci ráda. Já taky. Na druhou stranu zas vím, že když si je koupím, tak mě to nenaplní, neudělá mě to šťastným. Rovněž záleží na tom, co si myslíme, že má divadlo za cíl. Já jako autor nemám žádné odpovědi, mám jenom otázky. Protože jako obyčejný člověk vůbec nevím, co se vlastně kolem mě děje, nerozumím tomu. A kdo tomu rozumí? Všechno je tak strašně složité. Myšlenka, že se díky mé hře lidi změní, je absolutně nesmyslná. Takto to nefunguje. Jediné, co se dá udělat, je říct věci upřímně, jak jen to jde, a doufat, že si něco z toho diváci odnesou. Ale nemyslím, že by divadlo mělo přimět diváka cítit to, co chceme, aby cítil. Je to na divákovi samotném, co bude cítit. Když píšu hru, nemám odpovědi na své otázky. Divadlo nás však může měnit, pohnout námi, ale je důležité si uvědomit, že nemůžeme poučovat. V Anglii však někdy politické divadlo vyzní hrozně nudně, říká nám věci, které už víme, které známe. Ale umění má vyjádřit pocity, které vlastně nedokážeme vyjádřit a myšlenky, které nedokážeme vyslovit. Jsou to tedy spíše tyto pocity a myšlenky, které námi pohnou, a to nás jako lidi může změnit. A ono to je hrozně těžké, je těžké něco říct, protože autor vlastně nemá přístup k nějakému většímu vědění, než kdokoliv jiný. Nezbývá mu, než se snažit.

V roce 2007 jste napsal televizní seriál Pulling a teď pracujete na muzikálu Matilda. Co pro Vás znamená žánr? Snažíte se také říct různé věci různými žánry?

Matilda je adaptací knížky pro děti od Roalda Dahla. Bude to dělat Royal Shakespeare Company a zeptali se mě, jestli bych nechtěl napsat muzikál. Já jsem jim na to řekl, že muzikály nemám rád a oni, že tím pádem to bude perfektní. Takže ano, teď dělám na adaptaci  - měním knížku na muzikál. Nikdy předtím jsem to nedělal a chtěl jsem si to vyzkoušet. Komediální seriál Pulling byl stejný případ. Jde o velmi černý humor, je to o přátelích, kteří se opíjí a pak spí s nesprávnými lidmi. S Sharon, se kterou jsem tento seriál napsal, jsme staří kamarádi a mezi dvacítkou a třicítkou jsme hodně času trávili něčím podobným. Měli jsme práci, kterou jsme nenáviděli, nic se v našich životech nedělo, a tak jsme se opíjeli a končili v posteli s nesprávnými lidmi. Do takové situace se však dostanete jenom v jistém období svého života. A jelikož to pro mě bylo důležité období, chtěl jsem o něm mluvit. Jenže na divadle by to nebylo zajímavé. Proto jsem se rozhodl pro žánr televizního komediálního seriálu. Jako divák nesleduji jenom televizi, nebo nechodím jenom do divadla nebo do kina. Jako divák střídám žánry taky. Za posledních dvacet let se variabilita v každé části našich životů rozrostla. Člověk nemusí být členem jedné skupiny, jednoho stáda. Před pár lety, když jste měli rádi jeden hudební styl, tak už jste nemohli mít rádi jiný. Buď jste poslouchali punk nebo indie rock nebo něco jiného. A teď je všechno smíchané. Podobně je to i s autory. Když jsem napsal svou první hru, podíval jsem se na ni a zeptal se sám sebe: takhle píšu? A měl jsem buď možnost psát takhle do konce svého života anebo se na to všechno vykašlat a psát,  jak se mi líbí. Tak jsem se na to vykašlal a píšu, co chci. A proto jsou mé hry tak rozdílné. Ze začátku byl můj styl úplně jiný. A tím, že člověk píše jiné věci, se rozvíjí a učí. Mnohdy, když autor/ka chce psát o problematice, o které moc neví, musí se toho spoustu dozvědět, aby mohl/a něco vyprodukovat. Takže se takto více učím a pak mě to i víc baví. Nejhorší je, když píšete a nenávidíte to. Pak je to jenom trápení.  

  Děkuji za rozhovor a doufám, že Vás brzy uvidíme v Praze.