SVATÝ KOMEDIANT FRANTIŠEK (Lu santo julláre Francesco, 2002)

Dario Fo

Překlad: Marina Feltlová
Obsazení: 1 muž

Ve hře Svatý komediant František Dario Fo představuje několik méně známých scén ze života svatého Františka. Jedná se o Františkovu řeč k Boloňanům, díky níž dosáhl uzavření míru mezi Boloňou a Imolou, dále pak o historku z Františkova mládí, kdy se podílel na stržení několika věží v rodném Assisi, jedna epizoda se týká setkání Františka s krvelačným vlkem z Gubbia, nechybí příběh o tom, jak se Františkovi podařilo přesvědčit Svatého otce, aby mu povolil založit mnišský řád, a konečně závěr hry zachycuje poslední Františkovy dny před smrtí. Vzhledem k tomu, že autor hry je zároveň jejím jediným (a jedinečným) interpretem, celkové pojetí hry je založeno na Foově výjimečném komediálním a improvizačním talentu. Namísto celkové charakteristiky hry nejlépe poslouží přímo autorova slova, jež vyjímáme z prologu.     „Název tohoto představení je Svatý komediant František. Jedná se o příběh, který vychází ze života svatého Františka z Assisi, a soustřeďuje se především na některé epizody z jeho života, které nejsou příliš známy, nebo bývají záměrně opomíjeny. Tyto historky jsem čerpal z kanonických textů a ze starodávných pověstí umbrijského venkova. Vždycky jsem si myslel, že označení komediant, „kejklíř”, kterým svatý František býval nazýván, mu přisoudila nějaká osoba s bujnou fantazií a jemným smyslem pro humor, že se jedná o přívlastek z pozdější doby, z patnáctého nebo šestnáctého století, který napadl některého kronikáře nebo básníka v okamžiku lyrického rozpoložení ducha.(…)   Při studiu osobnosti svatého Františka, při četbě významného textu Chiary Frugoniové, jsem zjistil, že se František sám nazval kejklířem a bez váhání o sobě prohlásil: „Jsem kejklíř boží”. Přisvojit si kvalifikaci satyrského šaška na počátku třináctého století znamenalo velmi nebezpečnou provokaci, která mohla být jen projevem bláznivého sebemrskačství. Kejklíři byli milováni prostým lidem, ale nenáviděni a pronásledováni mocnými, kteří je při každé příležitosti stavěli na pranýř. Existovalo mnoho ediktů proti „komediantům z povolání”. (…)   To, že si František přisvojil přídomek kejklíř, nebyla jen pouhá provokace, on skutečně kejklířem byl! Znal všechny techniky a fígle tohoto povolání. Ti, kdo byli svědky jeho veřejných vystoupení, pravých kejklířských výstupů, vypovídají, že František disponoval výjimečnými hlasovými schopnostmi, díky kterým mohl promlouvat k obrovským zástupům, čítajícím často přes 5000 lidí. Kromě jazyka se vyjadřoval i pohybem paží, trupu a nohou: „...z celého svého těla činil slovo,” píše jeden kronikář, který byl přítomen Františkovu proslovu před papežem Honoriem III., jenž Františkovi potvrdil jeho řeholi. Když ho papež viděl před sebou téměř tančit, nemohl se ubránit smíchu a dojetí. Při jiných příležitostech začínal František svůj proslov zpěvem, čímž proměnil celé kázání ve zhudebněnou báseň, plnou veselých rytmů, v kterých líčil příběhy lásky a vášně..., a to vše, aby zničehonic přešel k tématu oslavné lásky, kterou jsme povinováni našemu Stvořiteli.(…)“

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.