CAFÉ UMBERTO (Café Umberto, 2005)
Moritz Rinke
Překlad: Barbora Schnelle
Obsazení: 7 mužů, 3 ženy
Hra Café Umberto byla po světové premiéře v Düsseldorfu (září 2005) inscenována v krátkém časovém odstupu v Hamburku, Brémách, Bielefeldu i na dalších scénách. Tím se toto drama stává momentálně nejhranější současnou hrou na německých jevištích. Hra byla vybrána v roce 2006 na přehlídku Müllheimer Theatertage, kam je zváno deset inscenací nejlepších současných her. V Rinkeho nejnovější hře se dostáváme na Úřad práce, kde se v čekárenském bufetu s názvem Café Umberto (provozovatelem je němý Ital Umberto) odehrávají tragikomické osudy tří milostných dvojic. Původně komické situace, typické pro Rinkeho dramatiku, se během doby proměňují až ve stavy kafkovského ohrožení. Komika má absurdní (automat, který se osamostatňuje) a černý ráz (např. prodej návodů na zcizení mercedesu). Úřad práce se stává symbolem odlidštěné, automatizované společnosti. Šéf Úřadu práce Herzberg v rámci racionalizace automatizuje veškerou agendu a tím jen potvrzuje naprostou mentální neúčast státu na situaci nezaměstnaných.
V Německu žije v současnosti 4 790 000 nezaměstnaných, boj s nezaměstnaností je každodenním centrálním politickým tématem. Rinke nehledá z této situace konkrétní politická východiska, ale snaží se upozornit na nutnost změny postoje společnosti k práci a výdělku. Je jisté, že v naší společnosti bude stále většímu počtu lidí ubývat práce a přibývat „volného času“. Rinke cituje např. sociologa Jeremyho Rifkina, který hledá řešení této situace ve vytvoření společnosti, kde bude mít hodnotu jakákoliv obecně prospěšná činnost. Hlavním nositelem těchto společenských vizí a utopií je Jaro, nezaměstnaný hudebník, který si hodlá znovu „přivlastnit čas“ a požaduje „Novou práci“ bez závislosti na finančním výdělku.
Rinke je dramatik, který nenabízí spásná východiska a šťastná rozuzlení svých zápletek. Naopak, z téměř neškodných situací se rozvíjejí hororové scénáře ústící jako v případě hry Café Umberto do globalizační science fiction. V jeho hrách postavy přicházejí o iluze, ale přesto se křečovitě drží svých vizí. Rinke nás však nenechává na pochybách, že v době rozpadu hodnotového systému sociálně spravedlivé společnosti, v době neoliberálního pohřbívání ideje „sociálního státu“, je potřeba neustále působit jako rozdmychávač nových, byť předem ztracených vizí. V tom je síla jeho satirického, ale i melancholicky-patetického gesta.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.