Světový den divadla 27. března 2015
POSELSTVÍ K MEZINÁRODNÍMU DNI DIVADLA
Krzysztof Warlikowski (překlad Irena Lexová)
Mistry divadla lze nejlépe nalézt daleko od divadla. Obyčejně jsou to ti, které divadlo nezajímá jen jako mašinérie na reprodukci různých klišé a konvencí.
To oni nalézají pulsující zřídla a živé proudy řek, které se obecně vyhýbají divadelním sálům a v nich denně se hromadícím nepřeberným zástupům lidí, potýkajících se s napodobováním jakýchsi světů. Napodobujeme, místo toho, abychom tvořili vlastní, koncentrované světy, přímo závislé na dialogu s obecenstvem a vášních, které skryté proplouvají, ale které právě divadlo umí nejlépe odhalovat.
Takové průvodce nalézám nejčastěji v próze. Den co den přemýšlím o spisovatelích, kteří již víc než před sto lety prorocky, byť zdrženlivě, vylíčili soumrak evropských bohů, který naši civilizaci pohroužil v dodnes nevyjasněnou tmu. Mám na mysli Franze Kafku, Thomase Manna a Marcela Prousta. Dnes bych do tohoto kroužku proroků zařadil i Johna Maxwella Coetzee.
Jejich společný pocit nevyhnutelného konce světa, nikoli planety, ale modelu mezilidských vztahů, společenského pořádku a revolt, nás nyní dalekosáhle doprovází. Navzdory zločinům a konfliktům, které každou chvíli podpalují nová místa dokonce rychleji, než je stačí zachytit ve svých zprávách všudybylská média. Tyto požáry se rychle omrzí a z tiskových sdělení nenávratně mizí, ale my se cítíme bezmocní, zděšeni a spoutáni. Neumíme už budovat věž, ale zdi, které si zatvrzele stavíme, nás před ničím neochrání, naopak, ony samy potřebují ochranu a péči, která požírá podstatnou část naší životní energie. Nám už pak nezbývají síly, abychom se pokusili spatřit to, co se nalézá za branou, za onou zdí. A právě proto musí existovat divadlo a v tom musí hledat svou působnost. Nahlížet tam, kam hledět není dovoleno.
„Pověst se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vychází z pravdy, musí opět skončit v nevysvětlitelném.“* Tato slova, jimiž Kafka popsal metamorfózy legendy o Prométheovi, zvlášť zdůrazňuji, protože vystihují, jaké má být divadlo. A takové divadlo, vycházející z hluboké pravdy a končící v nevysvětlitelném, všem jeho tvůrcům, kteří se objevují na jevišti, ale i těm, kteří jsou v hledišti, přeji z celého srdce.
* citace z Kafkovy povídky Prométheus ve sbírce Popis jednoho zápasu přejata z překladu Vladimíra Kafky, Odeon Praha, 1968.
Krzysztof WARLIKOWSKI se narodil v Polsku roku 1962 a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů své generace. Studoval historii, filosofii a románské jazyky na Jagellonské univerzitě a také na École des Hautes Études Pratique na pařížské Sorbonně. Posléze vystudoval v r. 1993 režii na Akademii dramatických umění Ludvíka Solského, kde jedním z jeho pedagogů byl Krystian Lupa. Posléze mu asistoval při jeho režiích, byl asistentem rovněž Petera Brooka /Pélleas a Melisanda/, Ingmara Bergmana a Giorgio Strehlera.
Ve spolupráci se scénografkou Malgorzatou Szczesnak vytváří výjimečné divadelní obrazy, v procesu práce vede herce k dosažení hlubší kreativity. Vytvořil nové způsoby, jak inscenovat Shakespeara / k dnešku cca 11 inscenací /Hamlet ve Varšavě a v Tel Avivu, Večer tříkrálový ve Stuttgartu, Bouře tamtéž a rovněž ve Varšavě, Zkrocení zlé ženy ve Varšavě, Macbeth v Hannoveru ad./ Druhou oblastí jeho zájmu je antické divadlo / převratné výklady řeckých tragédií, např. Sofoklovy Elektry/ a třetí hlavní oblastí jeho zájmu je inscenování her současných autorů /př. B.M. Koltés, S. Kane – inscenace její hry Cleansed/Očištění mu prezentací na festivalu v Avignonu r. 2002 a na divadelním festivalu Americas v Montréalu zajistila svým úspěchem a nadšeným kritickým přijetím uznání a vstup na mezinárodní scénu.
Od r. 2008 je uměleckým ředitelem Teatra Nowy ve Varšavě, kde dosud uvedl mj. čtyři kusy založené na úpravách : (A)Pollonia /2OO9/, The End /2O1O/, African Tales by Shakespeare /2O11/ a Kabaret warszawski /2O13/. V současné době připravuje divadelní adaptaci Hledání ztraceného času Marcela Prousta. V Teatru Nowym tedy Warlikowski vytváří svou osobní vizi role a místa divadla ve společnosti, mj. tím, že zapojuje publikum do diskusí. Jeho divadelním mottem se stává: „Únik z divadla“.
K. Warlikowski je rovněž operním režisérem - vnímaným jako revoluční tvůrce díky své touze po „re-theatralizaci“ opery. Nastudoval mj. Gluckovu Iphigenii v Tauridě a Janáčkovu Věc Makropulos v pařížské opeře, Wagnerova Parsifala v Mnichově / jako první neněmecký režisér s velkým skandálním ohlasem/, Bergova Vojcka, Lulu, a nedávno Dona Giovanniho. Jeho inscenace byly prezentovány na řadě mezinárodních festivalů - mj. Festival Avignon, Festival Otono Madrid, Edinburgh, Soul ad. Získal řadu ocenění, vč. ceny francouzských divadelních kritiků / dvakrát – v r. 2OO3 za Kaneové Očištění a posléze za inscenaci Kushnerových Andělů v Americe/. Byl oceněn medailí polského centra mezinárodního divadelního ústavu za popularizaci polské divadelní kultury v zahraničí. V r. 2OO8 obdržel prestižní Cenu Mejercholda v Moskvě, americkou Obie Award za inscenaci Krum Enocha Levina, kterou uvedl na festivalu v New Yorku, Zlatou masku za nejlepší zahraniční inscenaci festivalu v ruském Petrohradě a v řecké Soluni Cenu nové divadelní reality, udílenou Unií evropských divadel v rámci Evropské divadelní ceny. V r. 2O13 byl dekorován francouzským řádem rytíře literatury a umění.
Mezinárodní divadelní ústav
SVĚTOVÝ DEN DIVADLA – 27. března
Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 jménem Finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu prezident Arvi Kivimaa. Tento návrh, podporovaný skandinávskými středisky, byl schválen aklamací.
Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu ITI, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezony "Divadla národů" v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla mnohočetným a nejrůznějším způsobem.
Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti performing arts, která má formální příbuzenské vztahy s UNESCO (vztahy poradenství a přidružení). ITI usiluje o "prosazování mezinárodní výměny poznatků a praxe v oblasti reprodukčního umění, podněcování tvorby a zvyšování spolupráce mezi divadelníky, vytváření povědomí veřejného mínění o nezbytnosti počítat s uměleckou tvorbou v oblasti rozvoje, prohlubování vzájemného porozumění za účelem účasti na posilování míru a přátelství mezi národy, připojení se k obraně ideálů a cílů organizace UNESCO."
Akce, pořádané na oslavu Světového dne divadla, se snaží výše zmíněné cíle naplňovat. Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost nebo osoba, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě a tiskne ve stovkách deníků. Kolegové v audiovizuální oblasti bratrsky pomáhají a více než stovka rozhlasových a televizních stanic vysílá Poselství posluchačům ve všech koutech všech pěti kontinentů.
Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962. V roce 1993 vydalo Venezuelské střediskoITI dvě antologie, jednu obsahující všechna poselství od roku 1962 do roku 1993 v originálních jazykových verzích a druhou sbírku ve španělštině.
Světový den divadla je příležitostí pro divadelníky, aby oslavili sílu reprodukčního umění spojovat lidi, je to příležitost podělit se se svými diváky o určitou vizi svého umění a jeho schopnost přispívat k porozumění a míru mezi národy.
Spolu s širokým rozšířením Mezinárodního poselství, které je ústředním znakem Světového dne divadla od jeho zavedení v roce 1961, zahrnuje Světový den divadla četné akce ve všech částech světa od téměř intimních projevů až po velké lidové slavnosti.
ITI – Provolání k Mezinárodnímu Dni divadla – 27. března
Autoři Poselství:
1962: Jean COCTEAU
1963: Arthur MILER
1964: Laurence OLIVIER – Jean-Louis BARRAULT
1965: Anonym
1966: René MAHEU, generální ředitel UNESCO
1967: Helen WEIGEL
1968: Miguel Angel ASTURIAS
1969: Peter BROOK
1970: Dimitrij ŠOSTAKOVIČ
1971: Pablo NERUDA
1972: Maurice BEJART
1973: Luchino VISCONTI
1974: Richard BURTON
1975: Ellen STEWART
1976: Eugene IONESCO
1977: Radu BELIGAN
1978: národní poselství
1979: národní poselství
1980: Janusz WARMINSKI
1981: národní poselství
1982: Lars af MALMBORG
1983: Amadou Mahtar M´BOW, generální ředitel UNESCO
1984: Michail CARJEV
1985: Abndré-Louis PERINETTI
1986: Wole SOYINKA
1987: Antonio GALA
1988: Peter BROOK
1989: Martin ESSLIN
1990: Kirill LAVROV
1991: Federico MAYOR – generální ředitel UNESCO
1992: Jorge LAVELLI – Arturo USLAR PIETRI
1993: Edward ALBEE
1994: Václav HAVEL
1995: Humberto ORSINI
1996: Saadalla WANNOUS
1997: Jeong Ok KIM
1998: 50. výročí ITI– speciální poselství
1999: Vigdís FINNBOGADÓTTIR
2000: Michel TREMBLAY
2001: Iakovos KAMPANELLIS
2002: Girish KARNAD
2003: Tankred DORST
2004: Fathia EL ASSAL
2005: Ariane MNOUCHKINE
2006: Victor Hugo RASCON BANDA
2007: Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed AL-QASIMI
2008: Robert LEPAGE
2009: Augusto BOAL
2010: Judi DENCH
2011: Jessica A. KAAHWA
2012: John MALKOVICH
2013: Dario FO
2014: Brett BAILEY
2015: Krzysztof WARLIKOWSKI