Zpočátku se však jeho profesní dráha ubírá zcela jiným směrem. Na přání svého otce se stává pozlacovačem, odmala ho však láká svět kouzelnických triků. Postupně se vypracuje ve zručného iluzionistu, který publikum šokuje zejména použitím laterny magiky, jednoduchého promítacího přístroje na diapozitivy, při čísle s vyvoláváním duchů.
V roce 1891, když se účastní Jubilejní výstavy v Praze, jej však zaujme nevšední technický vynález – Edisonův fonograf, který je prvním přístrojem na nahrávání a reprodukci hlasu. Později se v českých zemích objevuje i kinetoskop, jehož popularita v následujících letech stále stoupá. Když Jan Kříženecký začíná sklízet úspěch s českým kinematografem, rozhoduje se Ponrepo ukončit svou kouzelnickou živnost a naplno se věnovat právě kinematografii.
Díky tomu vzniká jeho putovní biograf, první svého druhu v Čechách. Jezdí s ním po Čechách, Moravě, Slezsku i Haliči a na vesnicích promítá populární filmy. V roce 1901 konečně získává licenci na promítání v Praze, kde o čtyři roky později zakládá letní kino na zahradě restaurace Klamovka na Smíchově. Dne 15. září 1907 pak uvádí do provozu první stálé kino v Praze. Nachází se v Karlově ulici v secesním domě U Modré štiky.
Promítá se každý den kromě pátku. Pro návštěvníky je zpočátku připraveno 56 míst. První řady tvoří sklopné sedačky, další pak dřevěné lavice. Do sálu musí zájemci o filmový zážitek vystoupat po strmých schodech. V předsálí se mohou občerstvit, uložit kabáty do šatny nebo zakoupit zákusek v cukrárně.
Projekci němých filmů podbarvuje zvuk z fonografu a komentáře k filmům zajišťuje ochotník pan Crha, Ponrepův bratr Jan nebo samotný pan majitel. Ten má zpočátku ve zvyku každého návštěvníka u vchodu osobně přivítat. S narůstajícím počtem diváků se však stává tento zvyk neúnosným. Ponrepo se proto nechává zvěčnit na filmový pás a vítá tak diváky několika poklonami přímo z plátna.
V dalších letech zakládají nadšenci celou řadu dalších stálých kin. Postupně se pro ně však situace zhoršuje, kulturní představitelé si stěžují na slabou úroveň promítaných snímků, přichází časy cenzury i zvyšování poplatků. Beznadějnou situací završí vypuknutí 1. světové války, kdy majitelé mnohých kin rukují na frontu a lidé mají závažnější starosti, na filmy nezbývá energie ani prostředky.
Viktor Ponrepo nakonec umírá na hranici chudoby 4. prosince 1926. Kino Ponrepo však funguje ještě dvacet let po jeho smrti. Během třicátých let se dokonce jedná o jediné kino v Praze, které promítá němé filmy.
Kino Ponrepo však promítá filmy i dnes. Nachází se v jiné budově a spravuje jej Národní filmový archiv. Návštěvníci sem mohou zajít na stěžejní díla i rarity světové a domácí kinematografie z filmového pásu.