Anna Kareninová se narodila do rodiny operních pěvců. Sama ale dala přednost překladatelství. Dlouhodobě a intenzivně se věnuje překladu děl Louise Ferdinanda Célina a Ezry Pounda. Mnoho knižních překladů také doprovodila vlastními doslovy a komentáři. Je ale rovněž překladatelkou a autorkou dialogů a titulků k několika stům filmů, včetně těch od nejvýznamnějších světových filmových režisérů.

Vaši rodiče byli oba operní pěvci. Kudy vedla Vaše cesta od hudebního prostředí k literatuře? A nese se s Vámi něco z jejich povolání? 

Když jsem vyrůstala, tatínek už nebyl aktivní operní tenor, ale profesor zpěvu. A protože byl pohodlný, jeho žáci z konzervatoře docházeli k nám domů. Od rána se u nás rozléhala hlasová cvičení a klavír. Poslouchala jsem, jak tatínek s maminkou (také svou žačkou) nebo se studenty rozebíral role, vysvětloval, jakým způsobem zpívat určitou árii, aby měla výraz. Nemám sourozence, a tak jsem byla svědkem tohoto života a paralelně jsem pořád vedle v pokoji četla. 

Doma byly v knihovně spíš klavírní výtahy oper, ale knihy mi půjčovala babička, měla nesmírný rozhled. V dospívání jsem pak chtěla některé velké básníky poznat v originále, učila jsem se proto jazyky a pak už byl jen krok k touze zprostředkovat zážitek do vlastní řeči. Můj typ překládání ovšem s hudbou, bez níž si neumím představit život, hodně souvisí. Vnímám jazyk, větu nebo verš jako hudební frázi. Když skřípe styl nebo drhne slovosled, opravdu mě to bolí.

Překladům se věnujete již mnoho let a patříte mezi nejvýznamnější překladatelky současnosti, což dokládá i letos udělená Státní cena za překladatelské dílo. Váš úspěch je tedy nepochybně výsledkem talentu a také mnoha let zkušeností. Přesto – lze se překladatelství naučit a dá se svým způsobem považovat za řemeslo?

Překlad literárních a uměleckých děl je umění interpretační. Je to umění, ale zároveň, jako každé interpretační umění, vyžaduje zvládnutí řemesla. Jen na tom lze stavět a z toho čerpat. Když hudebník nezvládne řemeslo, nedá se to poslouchat. Když překladatel nezvládne řemeslo, nedá se to číst. Ale pak je zapotřebí talent a tvůrčí ochota člověka, to lze vycvičit jen do určité míry.

Ostatně, není překlad jako překlad, rozdíl mezi překládáním prózy a filmových dialogů je jistě značný. Vy sama máte bohaté zkušenosti nejen s těmito dvěma, ale také s poezií či s tvorbou filmových titulků. Který z těchto překladatelských „žánrů“ je pro Vás největší výzvou?  A existuje pro Vás naopak i něco jako odpočinkový překlad?

Začnu odzadu: odpočinkové překlady mě nejvíc unaví, jsem trochu jako horolezec, který hledá obtížnou stěnu, aby byl šťastný. To je pak rozhled! Ale jen tak chodit do mírného kopce mi nejde, neodpočinu si u toho.

Pokud jde o ty hory, nebo „výzvy“, jak říkáte: filmové překlady, ať už dabingové nebo titulky, jsou překlady služebné, na filmu se podílí mnoho oborů a kvalitní překlad musí jen „nevadit“. U filmu většinou není obtížný jazyk (pokud s ním umíte zacházet), ale přizpůsobení se filmu v jazykové rovině. Vytváříte v podstatě doprovod.

U literatury, ať prózy nebo poesie, je jazyk jedinou matérií. Nevytváříte už doprovod, ale sdělujete obrazy, situace, rytmus, hudbu, všechno, celý prožitek, jen a jen jazykem.

Ve Vašem repertoáru se například nenacházejí divadelní hry. Je pro to nějaký důvod? Nelákají Vás nebo spíš nebyla příležitost?

Přeložila jsem asi dvě divadelní hry, připomínalo mi to dabingové překlady: zachovat hlavně mluvnost, styl, vtip, podmanivost... Kdybych měla čas a příležitost, nevyhýbala bych se tomu. Jenže dabing překládáte jako hotové dílo, kdežto hru, pokud nejde o výsostné autory, kteří vycházejí i knižně, překládáte v podstatě jako písek, jako surovinu pro další zpracování. Hrajete si s větou a ta spadne pod stůl. Váš překlad se neotiskne většinou ani v programu. Tak jsem se do toho moc nehrnula. 

Jde-li člověk v dnešní době do kina, ať již na nový velkofilm nebo archivní projekci, může si být poměrně jistý, že na konci filmu si přečte větičku „Dramaturgie titulků Anna Kareninová“ nebo „České titulky Anna Kareninová“. Filmové titulky jsou Vaší doménou a vývoj tohoto prostředí sledujete již mnoho let. Jak byste posoudila současný stav filmových překladů? Je zde velký tlak na rychlost i na úkor kvality?

Je to jako v každém uměleckém oboru, a filmový překlad je také umění. Vývoj filmových překladů má celou skupinu úžasných lidí, kteří drží laťku hodně vysoko, většinou spjatých s dobrými filmovými festivaly, dobrými studii a kinodistributory, a pak je sféra skutečně spotřebních překladů u nadnárodních společností chrlících filmy jako zábavu. Tady je tlak na rychlost a dodržení technických parametrů, které někdy dobrému titulku brání. Kvalita tu hodně kolísá.

Jiný cit pro jazyk pak vyžaduje překlad filmových dialogů, které slouží jako podklady k dabingu. Český dabing byl mnoho let označován za světovou špičku, přesto je v posledních letech hodnocen čím dál kritičtěji. Souvisí podle Vás tento propad i se změnou v kvalitě překladů?

Bohužel ano. Ale ono to souvisí i s kvalitou filmů. Není divu, že ten, kdo zadává dabing, nechce vynakládat zbytečně velké prostředky na pořízení dabingu, když je film nějaká céčková patlanina. Pak si objedná překladatele (a další profese po nich) levně. Někdy člověk ty zásadní chyby v překladu pozná i z češtiny – idiomy přeložené doslova, neznalost výchozího i českého jazyka... poznáte, co tam asi v originále bylo, jak je to nemotorné. Většinou film vypnu. 

Na druhé straně jsou skvělí překladatelé, a distributoři jsou už dnes ochotni je na dobré filmy i adekvátně zaplatit. Špatné filmové překlady snižují jazykovou laťku obecně, a to je mi líto. Jistá cesta by byla nabídnout ty „levné“ překlady studentům překladatelství, oni by se na tom mohli něco naučit, než budou lépe placeni, a my bychom byli ušetřeni amatérismu, který z dabingů občas trčí.

Vaše jméno je v poslední době nejčastěji spojováno s vydáním nového překladu Louise Ferdinanda Célina Cesta na konec noci. Célina coby autora znáte velmi důkladně, přeložila jste i dalších sedm jeho děl, sepsala jste také jeho monografii pod názvem Céline v Čechách. Objevila jste v tomto ikonickém autorovi 20. století ještě něco nového, nečekaného?

Kromě jeho velikosti i jeho propadů jsem skrze něho objevila některé metody manipulace s dějinami, když jsem se chtěla dobrat skutečnosti ohledně nehezkých činů, které jsou mu připisovány. Ta manipulace byla očividná, a to i v dílech některých renomovaných „historiků“, jak jsem následně zjistila při studiu dalších historických pramenů na základě faktů.

Máte obdobné úzké propojení a detailní znalost s díly i jiného autora? Nebo je třeba nějaký autor, kde něco podobného plánujete (překlad celého díla, monografii)?

Jak víte, mým druhým autorem, kterému se věnuji soustavně, je americký monumentální básník Ezra Pound, který zásadně ovlivnil modernisty a novou poesii. Zatím v mém překladu vyšlo pět svazků jeho díla a pokračuji dál. Slíbila jsem také svému manželovi básníku Petru Kabešovi, než zemřel, že se postarám o vydání jisté části jeho archivu: je to náročné a krásné, protože je to také osobní. A v próze se už rozhlížím dál.

A otázka na závěr. Kdybyste si mohla vybrat jakékoliv dílo, které byste mohla přeložit (ať již bylo v minulosti do českého jazyka přeloženo nebo ne), jaké by to bylo? Zkrátka máte nějaký překladatelský sen?

Není to sen, ale snaha o naplnění. Zvolila jsem si dva mimořádné spisovatele, básníka Ezru Pounda a romanopisce Célina, jejichž dílo v českém kontextu scházelo. V tuto chvíli mohu říct, že česká literatura jako jedna z mála, z menších jazyků patrně jediná, má přeloženo celé románové Célinovo dílo. A integrálně v mém překladu – právě dokončuji poslední knihu. Totéž bych ráda dala české literatuře i v případě Ezry Pounda. Zbývají mi dva svazky ze šesti svazků jeho básnické skladby Cantos a svazek kratších básní. Díky tomu se dostávám do úžasných světů. Tam jsou mé sny – kromě snů osobních, ale o těch se má mlčet.