Vnímá v divadelní tvorbě generační propasti? Pro jaká divadla by ráda napsala hru? A jak vypadá proces její tvorby? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru.

Jste čerstvou držitelkou Ceny Evalda Schorma za hru Tolik něhy. Čím podle vás může tato hra nejvíce zaujmout a koho nejspíš osloví?

Hra tematizuje nápor na dnešního mladého člověka, který chce pomoct, ale neví jak. Svět se nám rozpadá pod nohama, chceme zasáhnout, chceme změnit, ale jak a kdy a kde…

Hra může oslovit každého, kdo se jí nebude bránit. Především však doufám, že připomene těm, kteří prožívají úzkost a žal stejně jako některé postavy ze hry, že v tom nejsou sami. A že pomáhat je super. Jakkoli, kdekoli, komukoli. I těm, co jsou nám nejblíž. 

Co vás k divadlu přivedlo a co vás na něm nejvíc fascinuje?

K tomu, jak momentálně na divadlo nahlížím a co všechno jsem ochotna mu věnovat, mě přivedla dlouholetá zkušenost s nejrůznějšími amatérskými a ochotnickými uskupeními. Už od útlého věku jsem milovala příběhy, hraní si, zhmotňování, a to se naštěstí nikdy nezměnilo. Ať už divadlo dělám jakkoli, vždy se v něm pokouším najít to, co jsem objevila jako malá – pospolitost, organičnost, přítomnost a vzrušení, které přináší neustálý, a především živý kontakt mezi všemi a vším. Vše se může změnit, kdykoli, vlivem čehokoli, a to je děsivé a krásné. 

V současné době jste studentkou ateliéru činoherní dramaturgie a režie na Divadelní fakultě JAMU, která vždy věnovala speciální péči autorské tvorbě. Máte pocit, že je v českém vysokém školství dostatečný prostor a důraz na rozvoj divadelních autorů, nebo je čas na změny? Případně jaké?

Já si ohromně považuji každého impulsu k tvorbě, proto je pro mě těžké představit si, kdy bych vlastně mohla být v tomto smyslu nasycena. Přestože jsem osobně cítila ze stran pedagogů zájem o svou tvorbu, určitě bych nebyla sama, kdo by ocenil větší výběr předmětů podporujících a kultivujících autorské myšlení a tvorbu, na papíře i mimo něj. Ideální by bylo, kdyby školy dokázaly náležitě zaplatit své pedagogy a odučené hodiny, pak bychom jako studenti mohli směle docházet nejen na čtyři semestry autorského psaní, ale i na mnoho dalších zajímavých předmětů. Ano, změny by byly krásné.   

Jak vnímáte status divadelního autora v českém divadelním prostředí?

Divadlo není pro většinovou společnost příliš lákavým zbožím, nově vznikající hry tedy pochopitelně taky ne. Chápu dramaturgickou strategii volby jistých jmen ověřených časem i místem, jako autorku mě to však samozřejmě netěší. O to víc si vážím těch divadelních uskupení či rozhlasových projektů, které se nebojí sáhnout po něčem novém a trošku to celé osvěžit. Chtěla jsem dodat, že si vážím toho, když divadla zariskují, ale bylo by fajn přestat uvádění nových her nutně vnímat jako risk.

Jak vypadá proces vaší tvorby divadelní hry? Píšete raději sama pro sebe, nebo ve spolupráci a diskusi s dalšími členy divadelního týmu?

Texty, které nepíšu na zadání, ale z vlastní iniciativy, většinou vznikají dlouho a nepředvídatelně. Tolik něhy není výjimkou. Při své tvorbě pracuji víc než na tom, co v textu explicitně zazní, na ponoru do toho nového světa, který vzniká. Poté, co přijde impuls, si nosím nápad v hlavě a zcela volně bez jakékoli struktury k němu shromažďuji materiály. Slyším hudbu, která mi něco ze hry připomene, a ukládám. To samé s obrazovým materiálem i odkazy z jiných děl. Tuhle fázi, která trvá měsíce, klidně i roky, si užívám ze všeho nejvíc, nechávám se překvapovat tím, co se mi nabídne, a vše se prohlubuje, dostává barvy a jasnější kontury. A do toho už se mi začínají vybavovat různé situace, do kterých se ta a ta postava mohla dostat, vše si zaznamenávám, nahrávám do diktafonu, a až přijde čas, tak se k tomu vracím, vším se proberu, a začínám psát. Samotné psaní mi pak trvá nepoměrně kratší dobu. Pořád v sobě proces psaní skrývá mnoho překvapení, nikdy dopředu nevím a ani nechci vědět, jak se všechno vyvine, ale už jsem v tom ponořená a jede to.

Když si píšu zcela nezávazně a neperspektivně, bavím se o textech jen s nejbližšími, a to tím způsobem, jako bychom se bavili o někom, kdo je tu reálně mezi námi, což občas může být úsměvné. Vyloženě kolektivní tvorbu textu jsem neměla to štěstí zažít mockrát, jsem si však jistá, že je pro dílo vždy jen dobře, když projde skrze víc hlav.

Máte mezi divadelními autory nějaké své vzory?

Asi se nedá říct vzory, ale rozhodně jsou díla (spíš než konkrétní autoři), ke kterým se nepřestávám vracet. Kdybych měla jmenovat, byla by to díla od Caryl Churchill, Wernera Schwaba, Thomase Bernharda, Rolanda Schimmelpfenniga, Sarah Kane a samozřejmě A. P. Čechova, jehož Racek byl prvním dramatem, které jsem kdy přečetla.  

Ve svých hrách se často věnujete tématům a pocitům vaší generace. Vnímáte v dramatice či celkově divadelní tvorbě výrazné generační propasti?

Doba se posouvá, objevují se témata, která se nás, generace Z, hluboce dotýkají. Věřím, že je potřeba o nich mluvit. Nedělám to však schválně, příliš si nevybírám, o kom budu a nebudu psát, málokdy v mé tvorbě rozhoduje ratio. Buď to cítím, nebo ne, a cítím to zrovna v postavách mého věku, což rozhodně není náhoda. Jsem však nesmírně ráda, že si ten můj kompas stále vybírá tuto věkovou skupinu, protože je toho moc a moc, o čem bychom mohli a měli promluvit. Je třeba to tu trošku posněžit.

Představila byste nám krátce váš divadelní spolek KARAPAX, jehož jste vedoucí?

KARAPAX jsme založili před dvěma lety v Hradci Králové, kde sídlíme. Věnujeme se především autorské tvorbě, pro kterou nadále hledáme využití. Rádi experimentujeme jak s diváckým zážitkem, tak s prostorem, se kterým hrajeme. Momentálně zkoušíme autorskou inscenaci Hledat Robinsona, která vychází z tradice robinsonády a mísí ji s popkulturním fenoménem her o přežití neboli Survivora. V inscenaci se pokoušíme tematizovat mnohdy křehké duševní zdraví čerstvě dospělých. S KARAPAXEM si zakládáme na komunitě, která ho utváří. Díky vzájemnému přátelství si můžeme dovolit naplno upřednostnit proces, nikoli výsledek, a tvořit tak dlouho a takovým způsobem, jak si sami vybereme.  

Pracujete v této chvíli na nějaké hře? Co vás čeká v nastávající divadelní sezóně?

Moje současnost i brzká budoucnost se nese a snad i nadále ponese v duchu odpočinku. Naplánovala jsem si nic neplánovat, uzdravovat se a čerpat síly. V následující divadelní sezóně budu divákem a budu si to moc užívat.

Máte nějaké dosud nesplněné divadelní sny? Pro které divadlo byste třeba ráda napsala hru?

Můj sen je tvořit tak, aby tvorba stále zůstala tvorbou, abych nemusela kalkulovat, limitovat, ždímat, a u toho si třeba i nějak tak normálně naprosto průměrně vydělat. I divadelníci potřebují tu a tam jíst a já nejsem výjimkou.

Je spousta divadel, se kterými bych ráda spolupracovala. Z našeho brněnského prostředí třeba HaDivadlo, které na repertoáru umí mít skvělé věci. Hradecký Drak by mě bavil. A v Praze by se takových divadel našlo hned několik. Co přijde, to přijde, a určitě to bude fajn. Psaní pro ty mé nynější skromné účely mi však dělá radost a plní ty jiné sny, hřeje na duši.

Rozhovor vedla Marie Špalová