Výkon hlavního majetkového autorského práva, tj. práva dílo užít, spočívá v tom, že každý autor má právo své dílo užít (tj. zpřístupnit veřejnosti) sám nebo udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva – licenci. V případě audiovizuálních děl dochází k určitým specifikům při výkonu tohoto práva. Logickým zájmem každého producenta AVD je dostat se do pozice autora, tj. moci všechna díla zahrnutá v AVD sám užít nebo udělovat jiným osobám oprávnění k výkonu tohoto práva. Producent sám totiž není technicky schopen zajistit hospodářské využití díla všemi možnými způsoby užití, jelikož nevlastní promítací sály, není provozovatelem televizního vysílání atd. Zároveň je z hlediska efektivního obchodního využití audiovizuálních děl vhodné, aby koncoví uživatelé AVD (např. provozovatelé promítacích sálů, televizní stanice) nemuseli ke každému jednotlivému užití AVD znovu získávat souhlas od všech autorů děl v AVD zahrnutých.

Každé autorské dílo je ovšem výsledkem duševní tvůrčí činnosti autora a je s osobou autora spjato takovým způsobem, že autorské právo k dílu nelze „prodat“ či „převést“ na osobu producenta, autor se ho nemůže zbavit, může pouze producentovi udělit nám známou licenci – oprávnění k výkonu práva. Aby producent mohl zajiš?ovat využití audiovizuálního díla a uzavírat smlouvy s koncovými uživateli, musí navíc získat od autora oprávnění k poskytnutí podlicence nebo postoupení licence třetí osobě. Rozdíl mezi oběma instituty je především právně teoretický, zjednodušeně lze říci, že zatímco poskytnutí podlicence je vhodné použít především na případy smluv s koncovými uživateli týkajících se jednotlivých užití AVD, postoupením licence nastává změna v osobě nabyvatele licence – místo producenta tedy na základě takové smlouvy zajiš?uje užití AVD třetí osoba.   Jak již bylo řečeno, autoři AVD a děl audiovizuálně užitých by měli dbát na úpravu poskytnutí podlicence a postoupení licence ve smlouvě s producentem. Autorský zákon z roku 2000 již nezakotvuje právo na odměnu za každé užití díla (tzv. tantiémy, reprízné, apod.). V praxi to znamená, že koncoví uživatelé již nejsou povinni platit autorům odměnu za užití díla, získají-li příslušná oprávnění od producentů AVD. Chce-li mít autor spravedlivý podíl na výnosech z užití díla, musí mít příslušné autorské odměny (určené v závislosti na užití díla) dohodnuty v původní smlouvě s producentem AVD, ve které autor zpravidla poskytuje výhradní licence prakticky ke všem způsobům užití AVD. V opačném případě již nemá šanci žádné další odměny získávat. Zde se projevuje nový princip stanovený v autorském zákoně z roku 2000, který váže poskytnutí odměny nikoli na užití díla, ale na poskytnutí licence.   Odměny určené v závislosti na užití díla bývají ve smlouvách s producenty obvykle určeny jako procento z výnosů, které producent získá na základě smluv o poskytnutí podlicence či postoupení licence. Tyto odměny mohou nahradit tzv. tantiémy, resp. odměny za každé užití díla, na které byli autoři zvyklí z dob účinnosti starého zákona a na které již není právní nárok, ačkoli sám autorský zákon preferuje určení odměny v závislosti na výnosech z využití licence. Je-li producentem televizní stanice, lze samozřejmě též dohodnout odměnu za každé vysílání v programu dané televizní stanice, ovšem chce-li tato televizní stanice „prodat“ AVD, tj. poskytnout podlicenci k vysílání jiné televizní stanici, je opět vhodné dohodnout odměny v závislosti na výnosech z takového prodeje. Vzhledem k obtížnosti této problematiky a obtížnosti vyjednávání s producenty doporučuji smluvní zastupování autorů DILIA, která je jim připravena pomoci.