Cena Evalda Schorma - za původní hru, dramatizaci či překlad

Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FPF a FFUP za původní hru, dramatizaci či překlad. Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu). Nominována mohou být tato díla:
     - původní hra
     - překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)
     - dramatizace Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost. Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena v písemné formě buď na adresu DILIA, Krátkého 143/1, Praha 9 nebo e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 31. března 2009.     Evald Schorm (15. prosince 1931 - 14. prosince 1988):  „Každý je v tom sám. V tom zmáhání dvou nepřátel. Sebe a skutečnosti.“    Evald Schorm od šedesátých let dvacátého století výrazně ovlivnil divadlo i film jako představitel československé nové filmové vlny (Každý den odvahu, 1964, Návrat ztraceného syna, 1966, Farářův konec, 1968, Den sedmý, osmá noc, 1969). Po roce 1971 režim Schormovi práci u filmu z politických důvodů znemožnil, vrátit se mohl po sedmnácti letech filmem Vlastně se nic nestalo (1988). Krátký život mu byl vyměřen. Okusovaný z jedné strany zákazy a z druhé nemocí (Černý mnich v roce 1983 byl patrně posledním představením, které dělal v plné síle). Svůj život mohl žít mezi lety 1956 až 1969, v sedmdesátých letech vyčerpává obrovský potenciál sil. Až do roku    1983,   kdy    propuká   nemoc.     Naštěstí se už od roku 1966 věnoval režii divadelní a divadla se mu stala útočištěm, kde získal věhlas vynikajícího tvůrce činoherního, operního i multimediálního: v Činoherním klubu, Studiu Ypsilon, Státním divadle v Brně, Činoherním studiu, Semaforu, Národním divadle a především v Divadle Na zábradlí, kde se zaměřoval na zásadní otázky podstaty lidského bytí a zdůrazňoval, že „není důležitá jenom pravda sama, ale i cesta k pravdě“ jako například v dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových (1979). Od roku 1967 (Revue z bedny) spolupracoval i s Laternou magikou: režíroval Kouzelný cirkus (1977), Sněhovou královnu (1979), Noční zkoušku (1981), Černého mnicha (1983) i Odyssea (1987). Pro Schormovu divadelní tvorbu bylo podstatné jediné: už žádná   společenská   kritika,   ale psychologické, téměř meditativní zvnitřnění. Sonda, maximální lidskost i s propastmi a pochybami. Lidskost ve své obnažené absurditě. Člověk je dobrý i špatný. Člověk není ani dobrý, ani špatný. Schorm ukazoval, že „v nejistotě je snad jediné východisko“. Ze samoty člověk nesmí utíkat, „člověk je vždycky sám a musí o tom vědět“.   (Radka Denemarková)