Toruňský Mezinárodní divadelní festival KONTAKT, který letos (ve dnech 22. -28. května) oslavil dvacáté výročí svého působení, se už na samotném začátku rozrůstal do geografické šíře, myšlenkově pak vždy šlo o překonávání mentálních a intelektuálních rozdílů mezi divadelním uměním Východu a Západu, a o jakési spájení těchto kultur, slovem o „kontakt“ s divadelními umělci různých zemí, různých a rozdílných kultur. Této ideji zůstal festival po celých dvacet let věrný.
     I letos se diváci setkali s ojedinělým pojetím v provedení jihokorejské divadelní skupiny Pansori Projekt „ZA“ ze Soulu, s uměním pansori (tj. zvláštní druh korejského umění, jevištního ztvárnění epických písní, nyní pod patronací UNESCO), které bylo vkomponováno do inscenace Sacheon-ga vzniklé na námět Brechtovy hry Dobrý člověk ze Sečuanu z pera autorky a jediné herečky, Jaramy Leeové, hrající a zpívající po celou dobu dvouhodinového představení. Herečka získala hlavní cenu v kategorii nejlepší ženský herecký výkon.
     Dramaturgická koncepce festivalu je žánrově rok od roku pestřejší a překvapivější svou snahou sloučit to, co by se například u nás mohlo jevit jako naprosto neslučitelné – tradiční činoherní inscenace, happening, performance, multimediální projekce. Letos se tak s použitím dokonce techno hudby(!) objevilo zpracování Koltésovy hry Osamělost bavlněných polí souborem Teatr Stefana Žeromského z Kielc (zahrnující i pánský striptýz). Překvapivým happeningem s naturalistickými rekvizitami i autentickým nehereckým ztvárněním bylo představení holandského divadla RO Theater z Rotterdamu, jež v režii Alize Zandwijkové uvedlo experimentální podívanou Matky, v níž vystoupilo 14 žen z různých etnik, vzpomínajících na své dětství v dalekých zemích a popisujících své nynější zkušenosti holandských imigrantek. Po dvouhodinové akci, během níž stačily uvařit večeři, pohostily své diváky připraveným jídlem; celá inscenace tak získala charakter lidové zábavy..
     Rumunské divadlo se svou Maďarskou scénou působící pro krajany v Cluji (Teatrul Maghiar de Stat Cluj) připravilo výtvarně obrazovou performanci na velmi citlivé téma holocaustu, nazvanou Narozen na nikdy (Hosszú péntek) z pera dramatika Andráse Viskyho a v režii a hudebním zpracování Gábora Tompy, jejíž hlavní ideou se stává vztah hrdiny ke světu a otázka proč se muselo stát to, co už z historie známe. Herci, předvádějící židovskou modlitbu minjan, zpívají modlitbu v sedmi jazycích.    
     Tématicky zajímavým se jevil i německý experiment v koprodukci souborů Rimini Protokol z Berlína a divadla Staatsschauspiel z Drážďan s originálním vietnamským názvem Vúng bien gió´i zachycující životní příběhy a existenční úděl vietnamských stánkařů z česko - německého pohraničí. Realizátoři projektu Helgard Haug a Daniel Wetzel se zaměřili na autenticitu, pravdivou výpověď první a druhé generace vietnamských emigrantů žijících na hranicích obou států.
     Nevšedním pokusem o návrat literárního dramatu na scénu bylo uvedení dvou inscenací lotyšského režiséra Alvise Hermanise, který je inscenoval v divadle Jaunais Rigas Teatris (Nové divadlo v Rize) a které lze chápat jako politické divadlo pojednávající svébytnost a nelehký osud lotyšského národa, historicky dostávajícího se z jednoho jařma do druhého. Jsou to inscenace Marta z Modré hůrky (Zilakalna Marta) o zázračné léčitelce těla i duše podle literárního díla spisovatele Janise Arvidse Plaudise a autorská inscenace Dědeček (Vectévs) divadla jednoho herce, zde vystupujícího Vilise Daudzinše (hlavní cena za mužský herecký výkon), která je realizovaná jako dokument – přešetření pohnutého osudu hercova dědečka. Představení se skládá ze tří monologů a podává obraz o lotyšských dějinách v průběhu druhé světové války. Obě inscenace si odnesly cenu festivalového prvenství.
     Hned za nimi se umístily dvě tradičně pojatá divadelní díla – vynikající inscenace Čechovova Strýčka Váni v provedení moskevského souboru Státního Akademického divadla J. Vachtangova (druhé místo na letošním festivalu) ve vynikající režii charismatického litevského režiséra Rimase Tuminase a druhá inscenace groteskní hry z pera dosud nepřekonaného polského satirika Slawomira Mrožka Tango v režii zkušeného a vynikajícího polského režiséra Jerzy Jarockého, kterou nastudoval s varšavským souborem Teatr Narodowy. Mrožkova hra pocházející ze začátku 60. let m.s. neztratila nic ze své aktuálnosti, je obrazem o síle a vzestupu moci, tyranie a primitivismu, nekultivovaném jedinci ovládajícím společnost (třetí festivalová cena pro inscenaci). Velmi dobře byla diváky přijata inscenace Ravenhillovy, u nás zatím neznámé hry s metaforickým názvem The Cut (česky snad Řez), která líčí společnost až příliš se zajímající a kontrolující vědomí svých občanů. Výborná inscenace ve znamenité režii Thomase Ostermeiera z berlínské scény Schaubühne am Lehniner Platz. Zhlédnutí tří posledně jmenovaných inscenací bych českému publiku velmi přála.
     Závěrem bych dodala, že letošní festival podal nepřehlédnutelné svědectví o společensky významných tématech, zejména o toleranci, dějinách a paměti, ale i o práci režisérů, kteří je někdy až příliš podřizují svým představám.

Irena Lexová