Havel, Václav (Česká republika)

VÁCLAV HAVEL  (5. 10. 1936, Praha - 18. 12. 2011, Hrádeček u Trutnova) 

Dramatik, esejista, politik 

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.

Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře Eduard, který se později stal základem hry Ztížená možnost soustředění.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra Zahradní slavnost (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.

Po potlačení Pražského jara obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy, vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let.

V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku.

V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represivní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17. listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29. prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé jej do funkce prezidenta republiky zvolilo již nové Federální shromáždění 5. července 1990.

Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou.

Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.

Po opuštění úřadu ustoupil na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné České republiky.

Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Obětavou práci nepřerušila ani v době, kdy sama těžce onemocněla, v lednu 1996 však Olga Havlová umírá. Její odchod označil Václav Havel za nejtěžší okamžik svého života.

Konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997.

Krátce po sňatku založila Dagmar Havlová nadaci VIZE 97, které se plně věnovala. V roce 1998 se její nadace sloučila s Nadací Václava Havla a vznikla tím Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž předsedkyní Správní rady je paní Havlová dodnes. Za svou činnost na poli charitativních organizací a za svou podporu manželovi, především v době jeho těžkých onemocnění a boje o život si Dagmar Havlová získala respekt široké veřejnosti nejen v České republice, ale také v zahraničí. Oceněním všech jejích aktivit v této oblasti je několik vyznamenání a čestných doktorátů, jež ve světě obdržela a četná pozvání na rozmanité akce charitativního charakteru v rámci Evropy a USA.

V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20. ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003 a od 3. února byl Václav Havel bez jakékoli politické funkce.

Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporoval řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů. V roce 2003 zřídil Kancelář Václava Havla, zabývající se jeho pokračující společenskou i politickou agendou, a podílel se na projektu Knihovny Václava Havla.

Za své literární dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů.

Havlovo dramatické a literární dílo

Počátky Havlovy dramatické tvorby spadají do konce 50. let, kdy se v Divadle Na zábradlí podílel na hře Autostop a představení Nejlepší rocky paní Hermanové. Roku 1963 se pak výrazně prosadil dramatem Zahradní slavnost. Ústředním tématem hry, jež konstituovala českou formu absurdní komedie a zároveň předjímala konstanty celé další autorovy tvorby, je vztah člověk–systém a lidská identita. Mladý hrdina dosáhne horlivou adaptabilitou úspěchu v systému, v němž je lidská jednotka zaměnitelnou součástkou, avšak zaplatí tento úspěch odlidštěním, ztrátou totožnosti. Míří-li Zahradní slavnost k destrukci pseudomyšlení a realizuje-li se ve sféře řeči, následné Vyrozumění je založeno na demonstraci pseudoaktivity. Mocenský boj v blíže neurčeném úřadu probíhá v příznačném kruhovém pohybu: umělý úřední jazyk ptydepe je nahrazen novým, stejně nesrozumitelným chorukorem, ale na samotné podstatě absurdní instituce se nic nemění. Obě dramata mají charakter abstraktního modelu, vypovídají však o zcela konkrétních mechanismech fungování totalitního systému, a proto byla chápána jako zpochybnění iluzí o jeho reformovatelnosti. Hra Ztížená možnost soustředění akcentovala existenciální aspekt: člověk usilující o „totální“ lidství pouhým množením zážitků a požitků dospívá k životu stereotypizovanému, neautentickému.

Po srpnu 1968 Havel ztratil živý kontakt s divadlem. Na novou politickou situaci se pokusil reagovat politickou fraškou Spiklenci a osobitou adaptací Žebrácké opery Johna Gaye. V polovině 70. let našel novou inspiraci v osobní a politické situaci disidentů. Prostřednictvím postavy Ferdinanda Vaňka, hrdiny aktovek Audience, Vernisáž a Protest, konfrontoval nekonformní společenský postoj s chováním těch, kteří se přizpůsobili podmínkám tzv. normalizace. Vedle těchto groteskně realistických „obrazů ze života“ představuje hra Horský hotel krajní bod Havlova dramatického experimentátorství: téma rozpadu lidské identity je tu promítnuto do zrušení kauzálně chronologického řádu děje, do překračování hranic charakterů a rozpadu dialogu, komunikace. Trojice celovečerních her z 80. let představuje druhý vrchol Havlovy dramatické tvorby. Disidentský hrdina jeho nejosobnější, nikoli však autobiografické hry Largo desolato se těžce vypořádává s údělem-úkolem, který mu přiřkl okolní přátelský i nepřátelský svět. Analýza situace je vyhrocena dovnitř (k existenciálním dilematům hrdiny) i navenek (k bezohledným manipulátorům i k sympatizantům, jejichž nároky vůči druhému jsou jen špatně maskovaným alibismem). Složitě komponovaná a divadelně efektní hra Pokoušení je moderní transpozicí faustovského mýtu s důrazem na etický moment smlouvy se zlem. Smysl této morality je jednoznačný: nelze hrát na obě strany, nelze zároveň všem sloužit a všechny podvádět, „taktizováním“ se člověk připraví o vlastní integritu. Drama Asanace zpracovává téma Vyrozumění prostředky přímočaré politické alegorie, zachycující ve zkratce a ve zdrobnělém měřítku peripetie posrpnového vývoje s falešnými a marnými pokusy o „asanaci“, tj. reformu.

Na česká jeviště se Havel anonymně vrátil roku 1988 hrou Zítra to spustíme. Jemně ironicky nasvícený historický příběh 28. října 1918 i biografie ústředního hrdiny Aloise Rašína jsou dramaticky zhuštěny do jediného večera a noci, které politik tráví horečným telefonickým vyjednáváním s dalšími politickými aktéry. K dokončení dalšího dramatu se Havel dostal až po téměř dvaceti letech, kdy na předchozí dílo navázal hrou Odcházení, další dramatickou studií ze života mocných: vlivný a úspěšný politik po mnoha letech opouští svou funkci a s ní zavedený způsob života a sociální statut, což se dotýká i jeho bezprostředního okolí. Ironickým nahlížením na tíživou existenciální situaci odcházejícího politika Havel současně ironizuje ideovou prázdnotu současné politiky i frázovitost politické publicistiky. Hrdina je opět do jisté míry ambivalentním mluvčím samotného autora: jeho portrét se tak na jedné straně monumentalizuje, na druhé straně nabývá absurdních rysů.

Vedle dramatické tvorby je druhou základní polohou Havlovy literární činnosti, zejména v 70. a 80. letech, esejistika a publicistika. Tematicky se Havel zaměřuje na otázky divadelní (režijní tvorba Alfréda Radoka, studie Anatomie gagu, komentáře k vlastním hrám), literární (předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology), kulturní a politické (eseje a úvahy O dialektické metafyzice, Politika a svědomí, Anatomie jedné zdrženlivosti, O smyslu Charty 77, Příběh a totalita), z nichž některé se navzdory Havlově publikační izolaci staly významným prvkem „neoficiálního“ společenského života období normalizace (Dopis Gustávu Husákovi, Moc bezmocných). V Dopisech Olze, posílaných manželce z vyšetřovací vazby a z vězení v Heřmanicích a v Plzni-Borech od června 1979 do září 1982, se kříží poloha autobiografická s reflexivní (psychologické analýzy a filozofické úvahy v závěrečné části přerůstají do souvislého eseje o lidské transcendenci). Dálkový výslech podává formou rozhovoru s Karlem Hvížďalou přehledný obraz Havlova života, díla a názorů. Publicistika z let 1969–89 byla shrnuta do knih O lidskou identitu a Do různých stran. K nim přistupuje rozsáhlejší esej Letní přemítání, v němž se Havel zamýšlí nad polistopadovým politickým děním a svou úlohou v něm. K vlastnímu státnickému angažmá se Havel vrátil knihou-koláží Prosím stručně, v níž další rozhovory s Karlem Hvížďalou doplňují autorovy reflexe, „deníkové“ záznamy i úryvky interních dokumentů prezidentské kanceláře.

Havel je autorem rozhlasové hry Anděl strážný (1968, r. Josef Melč; časopisecky in Studie a úvahy 1968, č. 3/4), rozhlasové koláže Čechy krásné, Čechy mé (1969, prem. 1991, r. Miloš Novotný a Ladislav Rybišar), uvedeny byly též rozhlasové adaptace her Audience (Svobodná Evropa, Mnichov, 1976, r. Luboš Kaválek); Vernisáž (Svobodná Evropa, Mnichov, 1977, r. Milan Horník; ČRo 1992, r. Lída Engelová), Protest (ČRo 1991, r. Luboš Pistorius) a Zítra to spustíme (ČRo 1995, r. Lída Engelová). Hru Audience natočil Havel s Pavlem Landovským na magnetofonový záznam, posléze vydaný na gramofonové desce (r. Luboš Pistorius, Uppsala 1978; 1990, CD 1998).

Televize uvedla Havlovu původní televizní hru Motýl na anténě (dokončena 1968, realizována 1990, r. Ladislav Smoljak, poprvé v SRN s tit. Fledermaus auf der Antenne, 1975, r. Jan David), dále inscenace her Vernisáž (1990, r. Ivan Rajmont) a Horský hotel (1999, r. Andrej Krob) a kompletní verzi jeho divadelního pásma Zítra to spustíme (1992, r. Viktor Polesný). Podle Havlovy rozhlasové koláže z roku 1969 Čechy krásné, Čechy mé vznikl stejnojmenný krátkometrážní film (1998, r. Miloš Zábranský), podle úryvků z pamětí komunistického politika Vasila Biľaka napsal Havel scénář k televizní grotesce Osudná noc (2002, r. Andrej Krob). Havlovy divadelní hry byly inscenovány zahraničními televizními stanicemi, mj.: Zahradní slavnost (Das Gartenfest, SRN 1966, r. Hansjörg Utzerath); Vyrozumění (The Memorandum, Velká Británie 1967, r. James Ferman; Die Benachtrichtigung, SRN 1968, r. Wilm ten Haaf); Audience (Francie 1980, r. Edouard Logereau; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen); Vernisáž (Sorry, Velká Británie 1978, r. Claude Whatham; Vernissage, Francie 1980, r. Edouard Logereau); Protest (SRN 1980, r. Heinrich Koch; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen; Velká Británie 1981, r. Alistair Clarke; Dánsko 1982, r. Kaspar Rostrup; Holandsko 1986, r. Piotr Andrejev; Pétition, Francie 1987, r. Jean-Louis Cornolli), Chyba (Der Fehler, SRN 1988, r. Jiří Skarvan; La Faute, Francie 1994, r. Karel Prokop) a Largo desolato (Rakousko 1985, r. Jürgen Bosse; USA 1990, r. Jiří Žižka; Francie 1991, r. Agnieszka Holland). Některé divadelní inscenace Havlových her zaznamenala Česká televize: Audience (1990, r. Jiří Menzel); Largo desolato (1991, tel. r. Viktor Polesný, div. r. Jan Grossman); Ztížená možnost soustředění (1998, tel. r. Rudolf Tesáček, div. r. Andrej Krob), Odcházení (2010, tel. r. Aleš Kisil, div. r. David Radok). Úryvky z prvních inscenací Zahradní slavnosti a Vyrozumění v Divadle Na zábradlí zaznamenává dokumentární film Mlha (1966, r. Radúz Činčera).

Podle Žebrácké opery natočil Jiří Menzel roku 1990 stejnojmenný film. Podle vlastní hry natočil Václav Havel v roce 2010 celovečerní film Odcházení. Vlastní přepracovanou verzi scénáře Heart beat, na němž se v 70. letech spolu s režisérem autorsky podílel Václav Havel, natočil roku 2010 Jan Němec. Na základě hry Život před sebou (spoluautor Karel Brynda, inscenováno na vojenském útvaru během Havlovy prezenční služby 1959) vznikla v divadle Sklep fraška Mlýny (1990, sc. David Vávra, Jan Slovák a Jiří Fero Burda; televizní inscenace 1994, sc. Ondřej Trojan). Koláž z Havlova díla Cirkus Havel uvedlo Divadlo Husa na provázku (prem. i knižně 2008, sc. Petr Oslzlý a Vladimír Morávek), jevištní podoby se však dostalo i několika Havlovým nedivadelním textům: esejistické pásmo Pět dopisů Olze připravil František Derfler (Divadlo U stolu, Brno 1990), pásmo Havlovy juvenilní poezie Zpěvy šílence bylo uvedeno v Hradci Králové (r. Radovan Lipus, 2000), Dopis Gustávu Husákovi inspiroval vznik představení Havel píše Husákovi (Brno 2009, r. Jiří Honzírek) a inscenován byl též pohádkový triptych Pižďuchové (2010, dram. René von Ludowitz a herci divadla Husa na provázku, r. Vladimír Morávek). Texty z Dopisů Olze zhudebnil Petr Kotík (skladba měla premiéru 1990). V epizodních rolích vystupuje Havel jako herec ve filmech Každý mladý muž (1965, r. Pavel Juráček) a Kamenný most (1996, r. Tomáš Vorel).

Havlovo dílo a jeho životní osudy jsou předmětem řady filmových a televizních dokumentů: Václav Havel – A Czech Drama (1989, r. Paul Pawlikovski, BBC); Proč Havel? (Why Havel? 1991, r. Vojtěch Jasný); Václav Havel – Du Theatre au Pouvoir (1993, Od divadla k moci, též uváděn titul Z dramatika prezidentem, r. Karel Prokop); Václav Havel – Ein böhmisches Märchen (1993, r. Ivan Fíla); Václav Havel (v cyklu GEN, 1993, r. Ondřej Trojan); A znovu Žebrácká opera (1996, r. Olga Sommerová); Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005, r. Jan Novák a Adam Novák), Občan Havel (2007, r. Pavel Koutecký a Miroslav Janek), Občan Havel přikuluje (2009, r. Jan Novák a Adam Novák) a Václav Havel, Praha-Hrad (2009, r. Petr Jančárek); Havel samozřejmě vystupuje v řadě dalších dokumentárních filmů.

Jako dramatik, disident i prezident byl Václav Havel oceněn mnoha řády, vyznamenáními, cenami a čestnými doktoráty. Je mj. nositelem Velkého kříže Řádu čestné legie (Paříž 1990), Prezidentské medaile svobody (Washington 2003) a Řádu Bílého lva (Praha 2003), Ceny Jana Palacha (Paříž 1982), Ceny Erasma Rotterdamského (Rotterdam 1986), Ceny Olofa Palmeho (Stockholm 1989), Ceny Karla Velikého (Aachen 1991), Vestfálské mírové ceny (Münster 1998) či Německé národní ceny (Berlín 2003). Havlův přínos divadlu byl třikrát oceněn udělením Ceny Obie (New York 1968, 1970, 1984), dále je Havel mj. nositelem Ceny Thálie (2004), Ceny Jaroslava Seiferta (2008), Ceny Karla Čapka (2008), Ceny Alfréda Radoka (2009) a Ceny Franze Kafky (2010).

Zdroj: Slovník české literatury (zkráceno), autoři hesla: Zdeněk Hořínek (1995); Libor Vodička (2009); Michal Přibáň (2009)